Naivita není zločin. Ale když se na ni nabalí slepota, stává se z ní národní sport. A my jsme v něm po revoluci hráli první ligu.

Když padla opona, věřili jsme, že vstupujeme do světa, kde platí sliby, zákony a čestné slovo. Z hlubin východního bláta jsme se vrhali do západního lesku jako panna do náruče svůdníka. A ten nám slíbil všechno. Svobodu, pravdu, blahobyt, otevřené hranice, zdravý rozum a německé platy. A my jsme tomu tleskali. Vždyť konečně budeme jako oni! Jenže dnes, s odstupem víc než třiceti let, musíme uznat: oni sem nepřišli pro naše dobro. Přišli pro svůj zisk. A my jsme jim to podali na podnose.

Za hubičku jsme prodali vlastní stůl, židli i kalhoty

Měli jsme fabriku v každém městě. Značky, které znali i v zahraničí. Cukrovary, sklárny, textilky, zbrojovky. A co s tím udělal Západ? Vyslal „investory“, kteří si to všechno koupili, vysáli, zavřeli nebo převedli jinam. A my jsme jim ještě zatleskali. Vždyť oni přece vědí, jak se to dělá. Vždyť oni jsou ti úspěšní.
Dnes jsme montovnou Evropy. A ti šikovnější z nás mají tu čest utírat Němcům zadky v pečovatelských domech. Bravo.

Banky? Naše nejsou. Média? Naše nejsou. Obchody? Naše už dávno nebyly.

Peníze tečou ven jako voda z deravého kýble. Každý rok miliardy. Do Německa, Rakouska, Francie…
My jsme jen taková levná trafika. Jsme jejich odbytiště, jejich pracovní síla a jejich poslušná kolonie, která si myslí, že je v klubu vyvolených. Když ti Západ řekne: „Udělej to takhle“, tak to uděláš. A ještě si o tom přečteš v novinách, které vlastní oni.

Aby to nebylo málo – ještě nám nadávají

Zatímco jsme jim rozprodali republiku, ještě jsme si museli nechat vynadat, že jsme moc konzervativní. Že málo vítáme migranty. Že moc topíme uhlím. Že jíme řízky a máme doma babičky, co neznají gender. Svoboda slova? Platí, když říkáš to, co je zrovna módní. Když ne, jsi dezinformátor, kremelský troll nebo „člověk, který šíří strach“. No tak pardon, že se už nebojíme tak, jak byste potřebovali.

Nezachránili, ale pěkně si nás zorganizovali

Nebyli jsme partneři. Byli jsme levná výpomoc, nástroj, trh, zdroj. A když už jim nejsme tolik k užitku? Tak nás jen „zvládnou“, aby nerušil. Zůstala nám rozkradená země, roztříštěná společnost, bezzubá vláda, která přebírá cizí noty, a lidé, co si připadají zrazení. A nejvíc bolí, že to celé jsme si tenkrát přáli. A věřili jsme, že je to cesta ke svobodě.

Jen si nás použil a teď nám zbývá jen jedna věc – probudit se

Nečekat na dalšího spasitele. Nenechat si diktovat, co smíme říkat, čím máme topit a koho volit. Přestat se klanět každému, kdo mluví anglicky a má kravatu. A hlavně: začít si zase vážit sami sebe.
Protože dokud to neuděláme, budeme jenom kulisou ve hře, kterou režíruje někdo jiný.

Autor: Milena Doušková