Mám ráda hokej a fandím našim klukům od mala, kdy mojí největší láskou byla brněnská Kometa. Otec byl Slovák a celý život fandil Slovanu Bratislava. Bývalo u nás veselo, a občas by mi otec nejradši vlepil pohlavek, když jsem fandila moc drsně těm svým. Cloumaly se mnou emoce – hned smích, hned skoro pláč.

Poprvé v mém životě jsem necítila skoro nic. Včera zápas Česko – Švédsko a já se dívala, ale potichu, v klidu, protože mi to vlastně bylo jedno. Naši dostávali výprask a já v klidu zírala, jak to tam padá, a pořád nic.

Vlastně to není divné. Politici nám tak posrali život, že jsou daleko podstatnější události než to, kdo vyhraje Mistrák. Navíc tam není Rusko – a bez nich to taky není ono. Kde jsou ty časy, kdy jsem držela našim klukům pěsti a nadávala Sborné, až se hory zelenaly. I to mi vzala politika.

Hokej pro mě býval symbolem radosti, hrdosti, síly národa. I když se v politice dělaly psí kusy, na ledě to bylo pořád čisté. Kluci tam dřeli, padali na držku, ale dělali to pro nás. Dnes? Tleskáme do studia, jako na kulturní vložku, a za národem jen vlaječka v rohu obrazovky.

Když hokej začne být jen reklamní show, když vlajky nahradí loga a emoce střídá otupělost, něco je špatně. Možná to souvisí s tím, že národ ztrácí svoje pilíře. Jako by nás záměrně o všechno obrali. O dějiny, o identitu, o hrdiny – a teď už i o tu zatracenou radost, že se na chvíli semkneme u obrazovek a fandíme společně.

Ano, chybí mi i Rusové. Ne protože bych snad podporovala válku, to ať si nikdo nemyslí, ale protože právě tenhle střet měl vždy náboj. Symboliku, historii, rivalitu, která byla drsná, ale férová. Dneska místo toho koukáme na sterilní zápasy, kde jsou všichni „naši partneři“. A jak to dopadá? Hokej bez duše. Politicky korektní i na ledě.

Ať už to nazveme jakkoliv, ztrácíme kus sebe. Možná malý, ale znatelný. A to bolí. Protože hokej byla chvíle, kdy jsme byli aspoň na chvíli jednotní. Dnes už nejsem ani naštvaná. Jen prázdná. A to je možná ta nejhorší prohra.