Na léky pro děti nemáme, ale ukrajinským nemocnicím peníze posíláme
a- a a+ A pokud se stát rozhodl, že naše peníze půjdou jinam než k nám, pak se nemůžeme divit, že v nás roste hněv. A ano, ten hněv je oprávněný.
Sedím pod jabloní a přemýšlím.
Ne o ničem světoborném, jen o tom nejzákladnějším – že nejdůležitější v životě je zdraví. Všechno ostatní se dá nějak řešit. Jenže co když lékaři nejsou? Co když ve zdravotnictví chybí peníze? Co když má člověk takovou nemoc, na kterou VZP nemá žádné tabulky – a vy musíte žebrat o peníze?
Máme se s tím smířit?
Asi bych dřív napsala: „Ano, jsou věci, se kterými se musíme smířit.“
Dnes už bych takovou blbost nenapsala.
Ne! My se nemáme smiřovat. My musíme bojovat.
Bojovat za to, že naše zdravotnictví je naše.
Každý měsíc si ho platíme. A ne málo. Tak kde ty peníze jsou?
Proč nemáme na léčbu dětí a jejich rodiče musí prosit národ o pomoc ve veřejných sbírkách?
Proč si důchodci nemohou dovolit zubní protézu?
Proč se na operace čeká roky?
A proč se ptám?
Protože když se jedná o pomoc ukrajinským nemocnicím, peníze se najdou. Vždycky. Ale pro nás, co to celé platíme, nejsou? Jak to, že naši vládu a jejich věrné poskoky ve sněmovně i senátu víc zajímá zdravotnictví na Ukrajině než to naše?
Proč se nestarají o nemocnice v Polsku, Slovensku, Maďarsku, Rakousku nebo Německu? Vždyť to jsou naši sousedé. Proč právě Ukrajina?
Nestačí, že je jich tu skoro milion a chovají se, jako by tu byli doma? A ne jako hosté, ale jako páni.
Ne! Doma jsme tu my. Češi, Moravané a Slezané.
A je načase si to připomenout.
Nelíbí se mi, že platíme Ukrajině něco, co patří nám.
Oni mají svou zemi – a my máme tu naši. Tak by to mělo být. Stejně jako máme své školy, svůj jazyk a své nemocnice.
Jenže dnes…
Dnes máme vládu, která to vidí jinak. Vládu, která se ráda chlubí svou solidaritou – ale na cizí účet. Vládu, která mluví o hodnotách, zatímco domácí pacienti padají do bezmoci.
Zdravotnictví nemá být charita.
Má to být služba občanům. Těm, co ji platí.
A pokud se stát rozhodl, že naše peníze půjdou jinam než k nám, pak se nemůžeme divit, že v nás roste hněv. A ano, ten hněv je oprávněný.
Když není lékař, není stát.
Když není péče, není důvěra.
A když už nemáme ani důvěru – co nám vlastně zůstalo?
6 komentářů
Vítejte v diskusi ke článku. Sdílejte své názory, obavy i rady.
# Iva souhlasí
Vždy budu na říkat, na prvním místě je občan českého státu !!! Základem státu je rodina, která když má sociální jistoty a stát tyto jistoty podporuje a hýčká, tak se to státu vždy vrací, hlavně v porodnosti. Které jak známo je u nás čím dál tím menší, a vůbec se nedivím. Ukrajina nás už vydojila dost a dost. Do té černé díry už se nasypalo peněz a všeho, na úkor našich daní. Daně platíme svému státu a NE Ukrajině. Nechápu jak někdo může podporovat tento stát, který staví pomníky Banderovi!!!! Stydím se za naše politiky o prezidentovi nemluvě. A co se zdravotnictví týče, to mají tady u nás vše zdarma, na rozdíl našeho občana. Nemluvě o tom, že je v Ústavě ČR zakotveno, že každý občan ČR má nárok na bezplatné zdravotnictví !!! Ptám se, tak proč občan České republiky si musíme doplácet a Ukrajinec ZDARMA??? Léky světe div se mají ve svém státě všechny dostupné ( o tom hovořila v neděli podrobně i paní Šichtařová, a moc se to panu Moravcovi nelíbilo) , na rozdíl od nás, na které jsou neustále výpadky. Pomoc ano, ale odsaď podsaď, ne že si z nás udělají dojnou krávu a začíná se z toho stávat každodenní chleba a pravidlo.
Odpovědět
Přidat komentář
Prosíme dodržujte slušné vychování a obecný kodex diskutujících.
Názory se daji projevovat i slušně, přesto s důrazem.