Češi, Slováci, Moravané i Slezané mě jako československý národ zklamali…
Tak to jsem se dočetla na Facebooku.
Zamyslela jsem se – a ne, mě národ nezklamal. Mně může zklamat jen člověk.

Jistě, nejsme výkvět lidstva – ale kdo je? Každý národ má svoje specifika, která se odvíjejí od historických zkušeností. A co si budeme povídat – nebylo to pro nás jednoduché. Pořád jsme bojovali o sebeurčení. Pořád nás někdo chtěl okupovat nebo rovnou vyhladit. Roky jsme byli pod Rakousko-Uherskem, a když jsme si vydobyli republiku, přišel Němec. Po něm Sovět. A dnes? Dnes se nás zase někdo snaží převychovat.

Národ se vyvíjel, jak to šlo

Někdo se přidal k okupantům, někdo rezignoval a žije si po svém, a někdo bojuje celý život. Myslím, že skoro polovina z nás pořád bojuje. Pořád se snaží. Pro mnohé z nás se to stalo životním posláním. Pro mě je národ Česka, Moravy, Slezska a Slovenska stále živý – a pořád je proč se prát a milovat tuhle zemi.

Ne, národ mě nezklamal. Byl jen naivní. Jako děti, co dostaly svobodu a volily prvního, kdo jim slíbil SVOBODU.
Ano, jsou vinni – jen svojí naivitou. A taky tím, že si to dodnes neumějí přiznat. To je ale všechno, co jim lze vyčíst.
Přeju jim, ať se probudí. A v říjnu – ať jim to spočítají.

Nemáme se za co stydět

Národ není supermarket. Není to fronta na slevy, kde si člověk vezme, co se mu hodí, a zbytek nechá hnít. Národ je krev, paměť, půda. Je to jazyk, co zní ve snech. Je to babiččina kuchyně, otec na stavbě, máma, co držela rodinu pohromadě i přes všechno. Jsme to my. I se svými chybami.

Co mě mrzí, to je spíš ta neustálá potřeba si plivat na vlastní kořeny. Vyčítáme si, že nejsme jako Němci, že nemáme eleganci Francouzů, hrdost Poláků nebo sebedůvěru Američanů. Ale víte co? My máme jinou sílu. Máme schopnost přežít. Zabejčit se. Nepodělat se z každé výhrůžky. A možná právě proto nás tak často chtěli zlomit.

My nezapomněli – jen jsme mlčeli

Náš problém není národ. Náš problém je strach.
Strach říct: „Tohle už nechci.“
Strach napsat na zeď: „Tudy ne.“
Strach odmítnout diktát, i když přichází se smajlíkem.

A ti, kdo dnes křičí, že je národ zklamal, jsou většinou ti, co nikdy nešli do boje. Nikdy nezvedli hlas, nikdy neřekli „dost“. Jen čekali, že to někdo udělá za ně. A když se nic nezměnilo, otočili se a začali nadávat. Na národ. Na lidi, kteří jen chtěli přežít.

Ale já věřím, že se to láme. Že ticho, které teď slyšíme, není kapitulace. Je to ticho před bouří. A ta přijde. Protože někde hluboko v sobě pořád máme ten plamen. Tu jiskru, která říká: „Ne, tohle je moje země. A já za ni budu stát.“

Až přijde čas

Ať už mluvíme česky, slovensky, hanácky nebo lašsky – jsme jedno tělo. Jedna krev.
A jestli nám chtějí zase připsat čísla, rozdat nálepky a zavřít pusu, ať si to zkusí. Ale musí vědět – tentokrát už to nebude bez odporu.

Nezklamal mě národ.
Zklamali mě ti, kdo mu přestali věřit.

A právě těm vzkazuju:
Budíme se. A tentokrát naplno.