Není nic základnějšího než voda. Bez ní není život. A přesto jsme v Česku dopustili, že voda, která padá z českého nebe, protéká českou půdou a pramení v českých horách, je v rukou zahraničních koncernů. Co to znamená? Že platíme draze za něco, co nám od přírody patří.

Voda jako byznys pro Francouze

Města a obce po celé republice – hlavně v 90. letech – uzavíraly smlouvy s firmami jako Veolia, Suez nebo Gelsenwasser. Ty získaly správu vodáren na desítky let. Výsledkem je, že česká voda se prodává s tučným ziskem, který mizí za hranicemi.

Zatímco občané platí čím dál víc, tyto firmy si odvádějí dividendy v miliardách. Český stát? Ten nemá v rukou téměř nic. A vlády – jedna za druhou – se k tomu postavily zády.

Nejvyšší ceny, žádná kontrola

Podle statistik patří Česko k zemím s jedněmi z nejvyšších cen vody v poměru k příjmům. V některých regionech platí lidé i přes 100 Kč za m3 vody. A to vše bez toho, aby měli možnost ovlivnit, kam peníze tečou. Vodu totiž neprodává město, ale zahraniční firma.

Kdo za to může?

• Obce a politici, kteří vodu „pronajali“ za drobné
• Ministerstva, která roky odmítala zasáhnout
• EU, která tlačí na „liberalizaci“ i u klíčových zdrojů

Národní poklad v cizích rukou

Voda není trh. Voda je veřejný statek. V mnoha zemích už proběhl tzv. re-municipalizační proces – voda se vrací do rukou měst. U nás? Ticho. Alespoň do chvíle, než se občané začnou ptát: proč nemáme kontrolu nad tím, co pijeme?

Vraťme vodu lidem

Tahle země má dost rozumu i odvahy na to, aby si řekla: voda patří občanům, ne korporacím. Ať už je to ČEZ, nebo Veolia – zdroje musí být v našich rukou. Jinak nás budou ždímat jako citron.

Voda je život. Nenechme ho vytéct do zahraničí.