Aničko, mnoho lidí nemůže o sobě říct, že je národem milováno. Ty však můžeš a to plným právem. Něžná, laskává a bojovná bytost kterou si Bůh vzal předčasně k sobě. Měl svoje důvody a český národ truchlí. Aničce je dobře a my tady dole pláčeme.

Tvé světlo, Aničko, svítilo i v těch nejtemnějších dnech. Měla jsi dar rozdávat radost a naději, i když jsi sama sváděla těžký boj. Tvá upřímnost, energie a láska k životu byly nakažlivé. Dokázala jsi lidi spojovat, inspirovat, dávat jim sílu – a to je něco, co neumí každý.

Byla jsi umělkyně tělem i duší. Tvůj hlas, úsměv i oči plné života zůstávají v našich srdcích. Každý, kdo tě znal osobně nebo tě jen viděl zpívat, hrát či mluvit, cítil tu neobyčejnou vřelost a lidskost, která z tebe vyzařovala.

Nejsi pryč. Jen jsi přešla za hranici, kde už není bolest. A i když nám tu strašně chybíš, víme, že jsi teď volná – bez utrpení, bez nemocí, obklopená světlem, které sis zasloužila.

Děkujeme ti za to, jaká jsi byla. A navždy budeš.

Nikdy na tebe nezapomeneme.