Mně přímo fascinuje, jak kdejaká politická nicka by s chutí posílala naše kluky do cizí války. Ráda bych viděla třeba Koláře s Lipavským, jak si nasazují helmu, oblékají mundúr, do ruky berou samopal a jdou hrdinně padnout za Ukrajinu. To by bylo divadlo! A s nimi by samozřejmě mohly vyrazit i Nerudová s Černochovou. Vytáhnou pistolky z kabelky a budou stát v první linii, hulákat „Hurá na Rusa!“ a přitom si kontrolovat, jestli se jim při běhu nerozmazala rtěnka.

Jenže víme, jak to dopadne. Oni tam nepůjdou. Oni budou stát v bezpečné vzdálenosti, s diplomatkou v jedné ruce a proslovem o statečnosti druhých v ruce druhé. Budou nás přesvědčovat, že válka je nutná, že boj za svobodu něco stojí, že se máme uskrovnit a že naši mladí muži mají povinnost. Ale jejich vlastní děti? Ty budou hezky doma, na studiích v zahraničí, daleko od zákopů.

Danuše Nerudová se kdysi prezentovala jako prezidentka všech. Jenže všichni pro ni znamenají jen ti, kteří s ní bezvýhradně souhlasí. Ostatní jsou pro ni „dezoláti“, „proruští trollové“ nebo jiná havěť. A teď tahle odbornice na zrychlené tituly sedí v Bruselu a rozhoduje o naší budoucnosti. Jaká ironie! Kdo si ještě vzpomene, že před pár lety vedla univerzitu zapletenou do podivných machinací s diplomy? No, asi jen ti, kteří mají paměť delší než zlatá rybka.

A Jana Černochová? Ta se tak zamilovala do vojenských hraček, že by nejraději vyzbrojila i školky. Jen kdyby na to byly peníze. Ale co, seženeme další půjčku! Třeba od Němců, ti už nám jednou pomáhali ekonomicky… Akorát to tehdy skončilo protektorátem. Ale kdo by se zajímal o historii, že?

Starostové, Piráti a spol. se dostali k moci díky slibům, jak zatočí s korupcí, jak budou transparentní, jak budou naslouchat lidem. A co dělají teď? Plní příkazy shora, cpou naše peníze do kapes zbrojařů a obhajují válku, do které nás nikdo nepozval. A když náhodou někdo zapochybuje, hned je „dezinformátor“ nebo rovnou „agent Kremlu“.

Tihle lidé se nám smějí do tváře a my je přesto platíme ze svých daní. A pokud jim to dovolíme dál, možná se jednoho dne opravdu probudíme ve světě, kde se místo studia a práce bude řešit povinná vojenská služba a kde rodiče budou své syny posílat na frontu s posledním políbením. Ale to už bude pozdě se divit.

Tak co, pane Koláři, pane Lipavský, paní Nerudová a paní Černochová – už máte sbalený batoh? Nebo zase čekáte, že „to“ za vás udělá někdo jiný?