Svět se stává menším a propojenějším. Hranice mezi národy se stávají spíše administrativními liniemi než reálnými překážkami. Severovýchodní Asie hledá cesty ke spolupráci, Jižní Amerika se snaží sjednotit své hospodářství, africké země se integrují a Severní Amerika je v podstatě jeden ekonomický blok. A Evropa? Ta se zmítá v chaosu.

Evropská unie, kdysi nadějný projekt, který mohl poskytnout kontinentu prosperitu a stabilitu, se proměnil v byrokratický kolos plný nekompetence. Místo aby vedli Evropu ti nejlepší, ti, kteří znají, umí a rozumějí své práci, jsou ve vedení ti nejhorší. Politikové, kteří se starají o vłastní kariéru, nikoli o budoucnost kontinentu.

Ale představme si jinou Evropu. Evropu, která by překonala svou roztříštěnost, kde by se nejen EU, ale celý kontinent, včetně Ruska, spojil do jednoho celku. Evropu, kterou by vedli ti nejlepší z nás. Jakou by měla taková Evropa moc? Byla by hospodářsky neporazitelná, vojensky silná a geopoliticky stabilní. Místo drobných intrik a věčných sporů by se kontinent mohl soustředit na rozvoj, inovace a konkurenceschopnost ve světovém měřítku.

Znamenalo by to ovšem nejen politické změny, ale i hluboké kulturní a společenské proměny. Museli bychom se naučit spolupráci nejen v rámci vlastních zemí, ale v rámci celého kontinentu. Výzvy, jako jsou jazykové bariéry, rozdílná historická zátěž a ekonomická nerovnováha mezi východem a západem, by musely být systematicky řešeny. Ale pokud bychom se nad těmto rozdíly dokázali povznést, přínos by byl nevyčíslitelný.

A co brání tomu, aby se tak stalo? Lidské ego. Neustálá touha po moci, osobní zájmy nad zájmy společnosti. Dokud se lidstvo nenaučí potlačit své malicherné spory a nezačne přemýšlet v měřítku budoucnosti, nikdy nedosáhne skutečného pokroku.

Je naše generace příliš cynická na to, aby takovýto projekt viděla uskutečněným? Možná ano. Ale snad naši potomci pochopí, že budovat je lepší než rozkrádat, že spolupráce je mocnější než rozbroje a že sjednocená Evropa by mohla být skutečnou velmocí. Tou Evropou, v níž by se dalo žit s hrdostí a důstojností.

Otázka ovšem zůstává: je lidstvo schopno tuto vizi naplnit? Nebo budeme dál sledovat, jak se kontinent drobí, zatímco jiné světové mocnosti posilují svou dominanci? Rozhodnutí je na nás – a na těch, kteří přijdou po nás.