Češi jsou mistři v pokrytectví. Jakmile se řekne „Ukrajina“, hned se v nich probudí spravedlivý hněv. Když USA naznačí, že by si Ukrajinci mohli začít platit dluhy, Češi začnou vřískat jako siréna: „Správně! Dluhy se platí! A hned!“ No jistě, v cizích kapsách máme pořádek rádi. Jenže jakmile se někdo zmíní o německých válečných reparacích, nastane ticho. Najednou žádné hrdé výzvy k placení, žádné morální lekce o odpovědnosti. Prostě nic.

Ano, reparace. Ty reparace, které Německo nikdy nezaplatilo a které nám dodnes dluží. Částku, která by mohla Česko vytrhnout z dluhové pasti, do které ho hází neschopné vlády. Kdyby se Češi za vlastní zemi bili aspoň z poloviny tak, jako se rvou za Ukrajinu, už by Němci museli otevřít svou tlustou peněženku. Ale kdepak! Tady se bojovat nebude, tady se poslušně mlčí.

Víte proč? Protože na rozdíl od Ukrajinců Češi nemají sebeúctu. Když se řekne „Německo“, ihned přepnou do módu koloniálních sluhů. „To je přece náš strategický partner,“ říkají s pokryteckým úsměvem politici, kteří se ohýbají jak špagety ve vařící vodě. Proč riskovat nepříjemnosti s Berlínem? Lepší je nadávat na Ukrajince, to nic nestojí a v Bruselu za to nikdo nevytahá za uši.

Takže shrnuto: Češi mají hrdinské kecy, když jde o cizí dluhy. Ale když jde o jejich vlastní peníze, jejich vlastní historii a jejich vlastní práva? Mlčí, bojí se a radši se zase začnou rozčilovat nad Ukrajinou.

Ne, tohle normální není. Je to ostuda.