Tak co, mladí? Už jste si spočítali, kolik generací vaší rodiny se musí zadlužit, abyste mohli jednou bydlet ve vlastním? Ne? To nevadí, politici to taky nepočítali. Zato počítali svoje diety, odměny a jak dlouho jim trvá cesta z vládní limuzíny do jejich pražských vilek, co dostali ještě za socialismu.

Po roce 1989 jsme se vydali na „skvělou cestu svobody“. A jak to dopadlo? Máme svobodu přespat pod mostem, svobodu platit nájmy vyšší než výplata a svobodu sledovat, jak developeři mění naše města na betonová ghetta pro boháče.

A vlády? Ty makaly. Makaly na tom, aby všechno, co zbylo po socialismu, rozprodaly do poslední cihly. Byty? Proč je přidělovat lidem, když je můžete střelit spekulantům! Družstevní bydlení? Hahaha, to už je sprosté slovo. A když se někdo ozve, že by mladí mohli dostat šanci na vlastní domov, hned je tu „argument“: Trh to vyřeší! Jenže ten trh řeší jen jednu věc – jak vám vyrvat poslední korunu z kapsy.

A co dělají politici, když se ceny bytů šplhají do nebes? Usmívají se na tiskovkách a žvaní o tom, že za to může inflace, válka, nebo že prý „tohle je prostě světový trend“. Jasně, světový trend, ale v Česku je ještě dražší trend – být úplně neschopný a ještě za to brát plat z našich daní.

Vzpomínáte na socialistické paneláky, co dneska všichni pomlouvají? Jo, ty stejné krabice, ve kterých tehdy bydleli zaměstnanci zdarma, dnes stojí miliony. Mimochodem, zkuste vysvětlit babičce, co to je třicetiletá hypotéka. „To jako splácíš déle, než budeš žít?“ Přesně tak, babi, a kdybys byla mladší, mohli bychom ten byt možná koupit společně.

A nejlepší na tom je, že vlády mají pořád „řešení“. Postavíme víc bytů! Fakt? Za kolik? Za deset let? Pro koho? A co takhle řešit spekulanty, kteří drží stovky prázdných bytů? Ale to ne, to by mohlo ohrozit svaté investory, a ty přece politici chrání víc než vlastní občany.

Takže co s tím? No nic. Mladí dál bydlí u rodičů, rodiče dál splácí dluhy, a až všichni skončíme na ulici, třeba si někdo konečně všimne, že bydlení není luxus, ale základní právo.