„Tondo, máš toho kohouta, co řve jak blázen, přivázat. Sousedi si stěžujou!“ ozvala se Máňa od plotny a bouchla vařečkou o hrnec, až to zadrnčelo jako kostelní zvon.

„Ale co furt mají? Vždyť je to příroda!“ zabručel Tonda, který si v klidu strouhal křen na klobásu. Kohout Pepan zrovna zakokrhal tak, že od vedlejší chalupy bylo slyšet, jak soused Franta vzteky shazuje hrnky z poličky.

„Příroda nepříroda, toho kohouta zkroť, nebo ho šoupnu do polívky!“

Tonda si povzdychl. Pepan byl jeho pýcha. Na dvorku chodil jako král, peří se mu lesklo, a kdyby měl prsteny, točil by si je na prstech. Jenže Pepanova samolibost začala přerůstat všechny meze. Včera dokonce zahnul Máňu do kopřiv, když se snažila posbírat vajíčka.

„Tak dobře, něco vymyslím,“ rezignoval Tonda a obul si gumáky. Chytit Pepana nebyl jen tak úkol – kohout byl nejen hlučný, ale taky mazaný. Jakmile Tonda popadl pytel, Pepan už věděl, že se něco chystá, a začal kličkovat dvorem jako fotbalista na mistrovství.

Po dvaceti minutách, jedné převrácené bečce a třech pádech do bahna měl Tonda konečně kohouta v pytli.

„Co s tebou, ty ďáble,“ přemýšlel nahlas. A pak ho to napadlo. „Uděláme z tebe intelektuála!“

O týden později stálo na dvorku malé podium s nápisem Kohoutí akademie. Sousedi, kteří přišli ze zvědavosti, se usazovali na lavičkách, zatímco Máňa rozlévala tuzemák. A Tonda? Stál uprostřed s Pepanem na vodítku, oblečeným v malé vestě, s brýlemi a knížkou v pařátě.

„Vážení, náš Pepan už nekokrhá, ale recituje! Poslouchejte, a uvidíte!“ zahlásil Tonda a pustil kohouta.

Pepan se prošel po podiu, významně se uklonil a pak zakokrhal:
„Ko-ko-dááák, já nejsem pták,
jsem mistr pera, a to je fakt!“

Publikum tleskalo, Máňa se dokonce rozplakala dojetím. Jen soused Franta naštvaně vykřikl: „To je ale pitomost! Vem si ho domů a koukej uklidit ten bordel na dvoře!“

„Franto, to není bordel, to je umělecká instalace!“ odsekl Tonda, ale soused už mizel za plotem.

Jak se ukázalo, Pepanova literární kariéra měla krátký život. Za dva dny se totiž vrátil k původnímu koníčku – křiku ve čtyři ráno. Máňa zase hrozila polívkou a Tonda rezignovaně prohlásil: „No jo, já věděl, že umělci jsou divní. Ale Pepan aspoň zkusil něco novýho!“