Kvalita potravin. Věčné téma, na které se každý tváří, že ho zajímá, ale skutek utek. Pořád jsme popelnicí Evropy, pořád nám západní sousedi posílají to, co by sami nedali ani prasatům, a my to s radostí kupujeme. Pořád hrajeme roli těch hloupých strávníků, co snědí všechno, hlavně když to má barevný obal a lákavou cenu. A pořád má část našich spoluobčanů potřebu těm, kteří nás tímto zbožím zásobují, lézt do zadku. Tak kde je problém?

Jsme opravdu tak líní? Nebo tak hloupí? Fakt je nám jedno, co jíme, hlavně když to jde rychle a stojí to málo? Ano, udělat si domácí chleba, sýr, müsli nebo kečup vyžaduje trochu času a snahy. Ale stojí to za to – není to jen o chuti, ale i o zdraví. Tak proč to neděláme? Jasně, výmluvy jsou snadné: nemám čas, nemám energii, nemám zkušenosti. Ale je to skutečně pravda, nebo jen lenost zabalená do pohodlné fráze?

Proč pořád kupujeme konzervy plné chemie a polotovary, u kterých ani nevíme, co obsahují? Proč radši nesáhneme po sezónní zelenině a nevyrobíme si vlastní zásoby? Kečup za pár korun, bez éček, přesně podle chuti. Domácí chléb, který voní celým bytem a nemá životnost, co přežije i apokalypsu. Ale ne, radši strčíme do košíku gumovou hmotu vydávanou za pečivo a umělou náhražku omáček.

Ano, házení hrachu na zeď je trefné přirovnání. Ale zkusme si přiznat – kdo jiný to změní, když ne my sami? Je to o nás, o tom, co si necháme líbit, co kupujeme a co jíme. A pokud budeme dál strkat hlavy do písku, pak si ty chemické polévky a umělá rajčata zasloužíme.

Když vás nepřesvědčení článek, zkuste video: