Tak si to představme jako divadelní frašku, kde hlavní role obsadili evropské politické figury, každý se svým vlastním stylem. Na scénu vkračuje Orbán – uvolněný, sebejistý, v ruce láhev vína, kterou symbolicky zdvihá směrem za oceán. „Přátelé, Američané už brzy z této války odejdou,“ pronese dramaticky, jako by to byla věštba nebo hláška z levného hollywoodského trháku. Dav naoko šokovaně zalapá po dechu, ale v zákulisí už všichni tuší, že Orbán vlastně jen říká to, co si mnozí šeptají. Amerika přestane financovat válku? Hm, kdo teď zbyde, aby sypal eura do nekonečného ohně konfliktu?

Zatímco si Orbán užívá svůj monolog, vstupuje na scénu slovenský premiér Fico, lehce rozčarovaný, s výrazem člověka, kterého všichni nutí, aby byl štědrý hostitel na večírku, kde ale pije jen on a platí taky jen on. „Tak podívejte se, když máme posílat peníze na Ukrajinu, tak kde vezmeme na naše vlastní problémy?“ řekne a jeho hlas zní trochu jako zvednutý učitelský prst. Dav to bere jako racionální otázku, kterou se ale nikdo neodvažuje skutečně zodpovědět.

Mezitím si evropští politici v hledišti šeptají: „No jo, Orbán má vlastně pravdu. A Fico taky!“ Ale jako v každé dobré frašce, nikdo nechce být tím prvním, kdo to přizná nahlas. Hra proto pokračuje. Rozepínají se saka, nasazují vážné výrazy a mluví se o „jednotě“, o „odpovědnosti“, přičemž mezi řádky číhá otázka, kterou si každý pokládá – kdo za to sakra všechno zaplatí?

V pozadí celého představení se rýsuje přízrak Trumpa jako možný deus ex machina. Pokud opravdu přijde zpět do hry, Evropané doufají, že to spustí velkolepou změnu děje. Ale stejně tak se mnozí bojí, že Trumpův návrat změní scénu na úplně nový typ frašky – kde Amerika zmizí za závěsy, nechá Evropu hrát sólo a jen se zpovzdálí dívá, jak se starý kontinent snaží zvládnout hereckou improvizaci na téma „A co teď?“