Tak jo, jedu si vlakem z práce. No jo, z práce! Je mi sice 75 let, ale holt penze jsou pro slabochy, že jo? Mám smůlu, řidičák mi vzali, protože jsem „zdravotně nezpůsobilá“ – asi proto, že jsem o půlku slepá. Vystupuju z vlaku a naproti mně průvodčí, který vypadá, že je o dost starší než já, a u něj naslouchátko na max a dioptrie tak silné, že přes ně ani nevidí jízdenku, co mi zkouší zkontrolovat. Když konečně rozpozná můj lístek, opatrně vystupuju. Nechci přece přijít o to druhé oko – to levé, protože to pravé mi vypíchnul 70letý chirurg s parkinsonem, když se mu ruce třásly při operaci. Šedý zákal? Jasně, ale teď mám ještě šedší svět!

Ještě než se pořádně vydýchám, už vidím strojvedoucího, jak ho z lokomotivy tahají na invalidním vozíku. Říkám si, že kdyby jel sám, skončíme všichni někde v lese. Míjím policistu v nádražní hale – ten se zase pomočil, ale vypadá, že ho to absolutně netrápí. Zřejmě opět nestihl doběhnout na toaletu. Co už, i tohle je dneska práce u policie, čůrat ve službě.

Venku nastupuju do trolejbusu. Řidička má menší problém – trpí ztrátou paměti. „Lidi, kde mám zastavit?“ ptá se nás, jako kdyby byla poprvé za volantem. Tak jí to tak nějak nasměrujem, protože kdo by si pamatoval jízdní řád, že? Konečně vystupuju, hladová jak vlk, a jdu do restaurace.

Číšník mi oznámí, že jídlo bude, ale až se kuchař probere z komatu. No jasně, proč by ne? Objednám si aspoň pivo, a číšník, chudák, má třes, takže polovinu nápoje vylije, než vůbec dojde ke stolu. Na zaplacení radši moc netlačím, protože ten člověk nerozezná stovku od tisícovky. No, takže žádný vracení drobných se nekoná.

Přicházím domů a čekají na mě moje děti – 48 a 50 let, pořád bez práce. „Mami, nemáš pro nás nějakou práci?“ A co já na to? „Děti, klídek, ještě jste moc mladí na práci. Ještě pořád makáme my, veteráni.“

Večer si zajdu do Národního divadla na „Labutí jezero“. Nechci nic podcenit, tak si beru Pampers, abych to vydržela, když si baletka, co hraje hlavní roli, zlomí kyčel a představení hned v prvním dějství zruší. Baletka? 68 let. Co čekat?

Vrátím se domů, vyndám zuby, pustím televizi a sleduju, jak naši geniální poslanci zase hlasují o tom, že nám prodlouží věk do důchodu. Na 90? Nebo rovnou na smrt? Protože tady už se do důchodu nedostaneme. Jsem naživu? Tak makej!