Někdy si člověk říká, jaké by to bylo, kdybychom se na chvíli stali moucha na stěně. Ne ta, co jen tak bzučí. Ale ta, co nenápadně přihlíží, když se v luxusních zasedacích místnostech sejdou mocní tohoto světa. A ne proto, aby nás zachránili, milí občané, ale aby rozebrali, jak nás co nejefektivněji obrat, zničit a pošlapat.

Představte si tu scénu. Nablýskané limuzíny přivážejí naše „zachránce“. V kožených křeslech se pohodlně uvelebí politici, bankéři, korporátní magnáti – samá smetánka, co nás ujišťuje, jak pracují pro naše dobro. A my? My jsme pro ně jen kolaterál, který jim přijde vhod, až bude třeba někde utáhnout šrouby nebo hodit pár stovek na uklidnění davu.

Teď už jste tou mouchou. Posloucháte, jak si lámou hlavy nad tím, jakým způsobem zvednou daně, zatíží důchody nebo zvýší ceny základních potřeb. Ano, to je přesně ta hra. Něco slíbí, pak vám z druhé kapsy vytáhnou dvakrát tolik. A zatímco nás ujišťují, že „těžká doba si žádá těžká rozhodnutí“, oni si po kapsách šoupnou další miliónky a plácnou se po ramenou, jak to zase dobře vymysleli.

Říká se, že ryba smrdí od hlavy. A tady to páchne sakra hodně. V jejich debatách není místo pro vás, pro mě, pro lidi z ulice. Tady se rokuje o tom, kdo přijde o práci, komu se odepíšou úspory, kdo bude hladovět a čí děti už nikdy nedosáhnou na vzdělání. Zatímco oni si odklepnou tučný příspěvek na své politické kampaně a zvednou si platy, my máme držet hubu a krok.

Je to dokonalý cirkus. My platíme, oni si hrají. Věříte, že dělají něco pro nás? Houby s octem. Jsme jen položky ve sloupci zisků a ztrát. A tak sedí, rokují a smějí se. Jak nás obrat, zničit a pošlapat.