Kdo z věřících považuje Boha za hodného tatínka všech lidí na světě, raději nečtěte dál. Já říkám, že Bůh je ten nejkrutější pán pro svoje poddané – pomyslela jsem si jednoho večera, když jsem jen tak ležela při svíčce a vonné tyčince a pomalu meditovala. Přemýšlela jsem o zlu, co je v nás i okolí, a proč je to tak, jak to je. Potoky krve, hlad, svrab a neštovice.
Najednou se u mě zadýmilo a u nohou mi stál anděl.
„Hele Mili, už bys měla vědět, že když se takhle zamyslíš, tak si tě tatík pozve na kobereček,“ řekl anděl a chystal se mě hodit na svoje okřídlená záda.
„Hele anděli, ale mně se nikam nechce a za ním už vůbec ne. Nemám mu už co říct, protože ten bordel, co tady na Zemi nechal udělat, je fakt děs a běs,“ odmítla jsem nabídku letu do nebe.
„No tak to mi vysvětli, kdo mu má říct, že dělá blbost, že se vám do toho neplete,“ uculil se anděl a věděl, že mě dostal na lopatky.
Mlčky jsem nasedla a než bych řekla švec, stála jsem před nebeskou bránou a tam se na mě culil Svatý Petr.
„No konečně, už tady byla bez tvých hovorů s Bohem pořádná nuda. To jsem zvědavý, co mu dneska omlátíš o tu jeho božskou hlavu,“ zasmál se a pustil mě do nebe.
Tatíka Boha jsem našla na jeho oblíbeném mráčku, jak sedí na svém oblíbeném, nadýchaném mráčku a dívá se přímo na mě. Nevypadal zrovna šťastně, ale taky k tomu není žádný důvod, pomyslela jsem si a zapomněla, že je vševědoucí.
„Tak to je pravda, Mili. Nemám žádný důvod k radosti, protože moje dílo spěje ke svému konci a nemůžu nic dělat,“ tiše promluvil Bůh.
„No tak to jsou mi věci,“ vyštěkla jsem vstříc šedivé hlavě. „Sám sis to zkazil, sám to naprav.“
„To nejde, dal jsem vám svobodnou vůli a moje slovo je zákon Boží,“ odvětil odevzdaně stvořitel Země i nebe a všeho živého.
„Tak dost, nedělej ze sebe chudáčka, protože jsi pořádný zmetek, Bože. Stvořil jsi lidi k obrazu svému – logicky z toho vychází, že jsi stejné hovado jako lidi. Jsme po tobě, ať se ti to líbí nebo nelíbí. No a který z tvých skutků je hodný pravého Boha? Já fakt nevím. Znám jen tvoje krvavé zásahy.
Ukřižování vlastního syna Ježíše Krista
Svaté války ve tvém jméně
Upalování ve tvém jméně
Mučení ve tvém jméně
Potopa světa, kdy jsi zabil skoro vše živé, dětí nevyjímaje
Zabíjení prvorozených synů
To je jen ukázka, protože Bible je plná tvých skutků a tak se nediv, že tvoji potomci se chovají jako hovada. Svobodnou vůli do toho netahej, protože jsi nás stvořil podle sebe a tak bychom neměli být krutí, lakomí, sprostí, všeho schopní. Jenže jsme a z toho logicky vyplývá, že nejsi o nic lepší než my a stvořil jsi nás jako hračku, se kterou tě už nebaví si hrát, a tak nás necháš zase vymřít jako při Potopě. Tak mi prokaž laskavost a nedělej si pro svoje potěšení žádnou Archu a zbav se nás všech jednou pro vždy,“ poslední slova jsem už na něj ječela a pak se mi spustily slzy a koulely se po tvářích.
Bůh seděl jako zařezaný a ani nepromluvil. Neobhajoval se, prostě jen tak seděl a mlčky se díval na moji vzteklou tvář. Začala jsem ho litovat, protože vypadal, že svých činů a nečinů velmi lituje a vlastně neví, co si se svými potomky má počít. Kdo z nás to zná? My, co máme děti, dobře víme, že jakmile odrostou, už s tím nic nenaděláme. Občas se děti nevyvedou a přesto je rodiče nezatracují. Rozhodla jsem se ještě jednou podat pomocnou ruku Bohovi a s ním i lidstvu.
„Víš co, tatíčku? Přestaň nám být trestajícím Bohem, ale buď nám milujícím otcem a dej nám i sobě šanci k životu a ke zjištění, že v nás i v tobě dřímá někde ukryto dobro a že umíme zlo vykázat z duše. Pak se třeba stane ten zázrak a lidstvo se uzdraví,“ pohladila jsem Boha po tváři, sedla andělovi na křídla a nechala se odnést domů.
Ráno jsem se probudila a co myslíte? Byl to sen, nebo pravda? Nevím, ale bylo by to krásné, kdyby dobro porazilo zlo.