Václav Havel o nenávisti

Uvažuji-li o lidech, kteří mě osobně nenáviděli či nenávidí, uvědomuji si, že je spojují některé vlastnosti, které – sečteny a společně rozebrány – nabízejí určitý, zajisté jen velmi všeobecný, výklad původu jejich nenávisti.

Nejsou to především nikdy lidé dutí, prázdní, pasivní, lhostejní, apatičtí. Jejich nenávist se mi zdá být vždycky projevem jakési velké a v podstatě neukojitelné touhy, trvale nenaplněného a nikdy vlastně nenaplnitelného chtění, jakési zoufalé ambice. Lidé nenávidějící, jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a samozřejmě skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jakoby chtěli být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni a jakoby byli nepřetržitě zužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděční a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí a nemluví bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je přehlížejí.

V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi či dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá.

Jsou jako rozmazlené či špatně vychované děti, které si myslí, že jejich matka je na světě jen a jen proto, aby je zbožňovala, a které jí zazlívají, že občas dělá i něco jiného například že se věnuje sourozencům, manželovi, knize nebo nějaké práci. To všechno pociťují jako křivdu, zranění, útok proti sobě, zpochybnění vlastní hodnoty. Vnitřní náboj, který by mohl být láskou, se zvrací v nenávist k domnělému zdroji v ublížení.

Říká se o nenávidějících, že to jsou lidé s komplexem méněcennosti. Důležité se mi zdá být i mé další pozorování: nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie; autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sám sobě. Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost. (úryvek z projevu Václava Havla, proneseného na Konferenci o nenávisti – Oslo 28. 8. 1990)

Dodatek – také v tom poznáváte naše vládnoucí politiky? Jak jsem neměla ráda Havla, tak souhlasím s tím, jak píše o nenávisti.  Věta o tom, že podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit a že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, se velmi hodí na Fialu, Rakušana a další šílence ve vládě.