Dostalo se mi krásné pojmenování Putinova holubička. Na jednom webu existují komentující, kteří mají pocit, že Putinova holubička je ta nejhorší urážka kterou mohou uštědřit. Nevím jak pro nějako jiného, ale pro mně je to jedině pocta. Klidně budu Putinova holubička. Je to známý symbol míru, něhy, dobroty a lásky. Takže prezident Putin co by holub je to nejlepší, co tento svět má. Rozhodně nechci mít nic společného s nafoukaným Pávem, protože natřásat barevným peřím umí každý pták a bylo by s podivem mít v mozku ještě něco víc než se předvádět a nic nevědět. Ještě horší by bylo stát se Fialovou krávou. Po dlouhý čas je kráva symbolem hlouposti a lenosti. Teď víte kam zařadit Fialové krávy. Nepatřila jsem nikdy mezi ně, nepatřím a patřit nebudu. Mám obrovský štěstí, že jsem Putinova holubička a ne Fialova kráva.

Bílá holubička

Do vysokých skal, zelených hvozdů a modrých vod zabloudila bílá holubička. Byla tak unavená vším tím hlukem měst a lidí, že se s radostí snesla z nebe do jedné z korun stromů. Byla tak spokojená. Klid, pořád něco dobrého do zobáčku a bydlení v husté koruně se jí moc líbilo. Žádný klid štěstí netrvá věčně a její klidné místo objevilo hejno krkavců. Nestačil jim jejich kraj a chtěli stále více místa, stále více jídla. Vadil jim ten jeden jediný strom na kterém si žila holubička.

„Nic nesmí mít nikdo jiný než já“, řval vůdčí Krkavec a vzlétl nad oblohu aby se snesl na holubičku a roztrhal ji na kusy.

Unikla mu o vlásek a poraněná od větviček letěla přes hory a doly požádat svého holuba o pomoc. Její holub byl stejně mírumilovný, ale aby už nebylo na světě místa pro holubičky, tak to ne. Rozhodl se, že s krkavci skončí jednou provždy. Jak řekl, tak se stalo a na světě zavládl klid.

Předběhla jsem konec, ale snad bude jednou klid a všichni, co si přejí mír přestanou být napadáni.

Fialovej bejk

Kdesi a kdysi se na Moravě narodil bejček a měl divnou barvu. On byl ten chudáček bílo fialovej a tak se hospodář podivil jak se některá z jeho krav dostala do Švýcarska a spustila se tam s fialovou krávou Milkou, teda vlastně býkem Milkem. Sice by to mohla být teplá kráva a spustit se s krávou, ale to by se pak nenarodil na Moravě ten fialovej bejček.

Lidi se na něj chodili čumět a nevěřili vlastním vočím. Tak to svět neviděl, šuškali si a pozorovali zvláštní nálady fialovýho bejčka. Představte si, že rád seděl v pánově křesle, kradl mu dýmku a knihu a pak se naparoval přesně jako každý mladej bejček, než se z něj stane obyčejnej vůl. Zálibně se zhlížel v zrcadle, mohutně bafal z dýmky a plánoval si jak ovládne to stádo krav na pastvě až starej bejk zdechne, nebo ho naporcujou do salámu. Tak nám rostl a rostl a najednou se z něho stal fakt pořádnej bejk a dostal konečně to svoje stádo a hned si vybral obrkrávu za nevěstu.

Na krávu byla fakt fešanda. Vyvalený oči jak kdyby ji někdo škrtil a z hubu ji padaly takové krávoviny, že si bejk řekl, že tuhle krávu třeba zvládne a tak se dali do hromady. Fakt byla blbá, no jako skoro každá kráva. Tahle však byla navíc zlá na ostatní krávy a měla v sobě něco, co chtělo být vidět a chtěla aby ji každý uznával, obdivoval a říkal, že je ta nejchytřejší kráva kterou znají. Měla však dost rozumu aby obdivovala svýho bejka s dýmkou a hájila každou jeho bejkovinu. Tak se SPOLU dostali na nejvyšší místo v kravíně a blahem slintali.

Po čase se jim narodil další bejčí zázrak, protože měl na hlavě ježka. No fakt. On tam měl místo růžků ježka a na čele bílou lysinu ve tvaru T. Bohužel blbej byl po mamince krávě a nadutej sobec po tatínkovi bejkovi. Jeho hlavní radostí bylo popírat kde se narodil a v kterém kravíně žije, ale pořád si přivlastňoval cizí kravíny a vnucoval se jim jako jejich kamarád.

Tak jsem se naposledy rozhlédla po kravínu a jeho vládcích a říkala jsem si, kdy se konečně narodí pořádné býk s koulemi jako medicinbal a kráva co bude myslet na svoje telata. Ještě jsem se ohlédla a najednou jsem měla vizi. On už tady někde je, jen to nevím a určitě se připravuje vykydat ten hnůj z kravína.