Jen malé zamyšlení proč občané bývalého východního bloku myslí jinak a budou myslet jinak. Mezi těmi, co jsme žili v tzv. socialismu a těmi, co žili v kapitalismu je jeden obrovský rozdíl. My, pamětníci života v socialismu víme, co je to žít v totalitě a poznáme ji na dálku. Proto nám je jasné, že EU je totalitní společnost založená na ideologii všech je všechno. Rovnost, svornost, bratrství. Cítíte to také jak moc je to směšná věta? Lidé si nikdy nebudou rovni, protože člověk je tvor prý s duší. Potom je problém právě ta duše. Nenajdete dvě stejné duše a nelze najít dvě stejné osobnosti.

Člověk je tvor majetnický. Chce mít všechno a nestačí tak akorát. Chce mít všeho nadbytek. Je jako ten křeček co si dělá zásobu. Křeček ji za zima zbaští a pak si dělá zase zásobu. Člověk je jiný. Shromažďuje neustále a už ani nevnímá, že to nedokáže za celý život utratit. Hlavně když má v bance, v tresoru nebo ve slamníku. Podle toho do které kasty patří.

Ani za socialismu to nebylo jiné, ale komunisté u vesla nám do toho nekecali když jsme drželi hubu a nechali je vládnout. Nebrali nám zábavu, sport, umění a všechno radosti života. Něco okecali, ale v podstatě nás nechali žít. I ten vámi obdivovaný disident s Havlem v čele si žil velmi dobře. I když se jim nelíbili fráterníci, tak s námi slavili Vánoce a koledy nám řvaly městem tři týdny dopředu. Najednou jsme měli v obchodě zboží které jsme tam normálně neměli a vlastně to bylo dobře. Vánoční stůl byl opravdu jiný. Cizokrajné ovoce na které jsme se těšili a od ROH dostalo každé dítě kolekci na stromek.

V dnešní době máme všechno, ale někomu na to chybí peníze, ale většině chybí jiné věci. Chybí soudržnost mezi lidmi. Stačilo na sebe mrknout, hodit narážku a všichni jsme věděli. Byli jsme na jedné lodi i když i tehdy byli mezi námi milionáři. Nezáviděli jsme zpěvákům peníze, protože za to nám dali radost z podia. Bylo nám jedno že se herci žijí nad poměry, protože jsme věděli, že jsou na naší straně. Kde je ta doba? Jak to, že většina umělců je na opačné straně než obyčejní lidé.

Stalo se to, co se stát nemělo. Zrodily se třídní rozdíly. Chudáci, normální, bohatí a super pracháči. Najednou všechno co jsme znali nebylo podstatné. Místo českého umění na nás zpěváci ječí anglicky. Herci hrají pro prachy a ne pro nás, sochařské umění je sprosté a dějiny nám lžou. Najednou se k nám potichu ze Západu plíží nový socialismu. Ne ten který jsme znali, ale naprosto jiný.

Je to jiné protože se marxismus a neomarxismus zásadně liší. První dvě generace marxistických myslitelů se soustředily na ekonomii, politiku, historické doktríny a boj soudobých dělnických hnutí. Dnešní neomarxisté přenesli svou pozornost na kulturní jevy, sociální instituce a psychologii. Dnešní propagátoři jsou daleko nebezpečnější, protože se jeví právě jako ti, co bojují za práva lidí, jejich svobodu a život v ráji na zemi.

Už se na lid připravují a za pomoci psychiatrů a psychologů nám svoje myšlenky vnucují podprahově za pomocí médií. Tlačí nás tam kam kde nás chtějí mít a obětují cokoli aby nás tam dostali. Tady je ten důvod proč někteří tak snadno podléhají nové ideologii z Bruselu. Měli se dobře za socialismu, měli se dobře po převratu a nemají stejné zkušenosti jako ti ze zdola. Jen ti vědí co se na nás chystá. Západní lidé tohle neznají a proto poslouchají víc jak my. Ta třetina neposlušných, co nevěří těmto politikům ani jedno slovo je jako kapka živé vody. Jen na nich se dá znova postavit svět.

To je ten důvod proč překáží lidé 60+. Moc toho vědí a je třeba je umlčet. Jak to udělat? Poštvat proti sobě různé generace. Víte, že staří lidé se bojí mladých? Cítíte jak jsou mladí povrchní a aby respektovali stáří je ani nenapadne. Spousta starších lidí jsou rádi, že stojí před konečnou a nebudou muset vidět další lidský úpadek. Nechtějí vidět, že mladí neznají ty pravé hodnoty. Znají jen majetek, někteří ekologii a většina by ráda žila jako za první republiky Zlatá mládež.

Život má být prostý, klidný a naplněný krásnem do duše. To vám nedají peníze, ale příroda.

Jdu pomalu cestičkou mezi lány žlutého obilí. Těžké klasy se kloní a vlní ve větru. Neodolám, vztáhnu ruku mezi klasy a to těžké zlato protéká mezi prsty. Je to, jakoby mě hladila matička země a tiše mi vyprávěla o všech krásách světa. Jdu pomalu, jen tak co noha nohu mine a vnímám kolem sebe tu krásu, která navozuje pocit štěstí a lásky k domovu, k místu, kde jsem se narodila a žila. Nikde ani živáčka, jen já, klasy zlata, vítr ve vlasech a sluneční paprsky na tváři. Slunce mne hladí a líbá na unavené čelo, které jakoby se bálo, že kouzlo pomine. Ticho jen sem tam naruší ptačí zpěv. Zpívají si jen tak pro radost a já mám pocit, jakoby mne učili žít a radovat se jen tak. Prostě jen tak. Mám před sebou jediný kopec v celém, širokém okolí, a tak stáčím své kroky ke kulaté homoli, která mě zve na svůj vrcholek. Stojím na samém úpatí a něžné, bílé břízky mě hladí a šeptají své pozvání. Já je s radostí příjmám a těším se na noční, jasnou oblohu a budu součástí hvězd a nekonečné temnoty vesmíru.