Hlavou se mi honí myšlenky, přání sem tam se zasním a doufám, že myšlenky zmizí. No, nemizí. Vyžadují odpovědi a já na to nechci být sama. Vzala jsem si v práci dovolenou a svým zestárlým autem jsem si to namířila směr Levice, do náruče dědulky a babulky, nechat si pofoukat bolavou hlavu. Cesta ubíhala příjemně, protože jsem se soustředila na silnici a myšlenky přestaly otravovat. I tak cesta uběhla docela rychle a těch pár hodin bylo jako nic. Tak je vždycky, když se těším domů.

Přijela jsem docela pozdě, protože když je tma, tak staroušci zalézají do peří. Je na Boží pohled. Postel je široká asi metr, ale oni na ní spí spolu celý dlouhá život. A to dědulka musí přetrpět každý večer babulčin růženec. Teda on říká přetrpět, ale já si myslím, že to má jako ukolébavku, protože když babulka skončí, dědulka už zařezává a to zase spolehlivě uspí babulku.

Ještě se svítilo když jsem dorazila a dědulka mě asi cítil i zpoza dveří, protože jak jsem sáhla na kliku, dveře se rozlétly a už jsem byla u dědulky v náručí a pod paži se mi vmáčka babulka, která začala ronit slzy jako hrachy.

„Nerevaj starká, lebo Milka utieče,“ smál se posledními zuby a tahal mne do svetnice a za mnou vlála babulka.

Hned otevřela kredenc, nalila borovičku, ukrojila chleba a přidala hrníček se sádlem. Sedli jsme ke stolu, povídali dokud babička nezavelela:

„To hybajte do postele. Aj zajtra je deň,“ zívla a my jsme ji jako vždy poslechli.

Ráno jsem si přivstala, protože jsem věděla, že na mě bude čekat dědulka a půjdeme spolu na ranní procházku a povídání jen nás dvou. Už čekal u snídaně a za chvíli jsme si namířili na Čudo. Krásná procházka hájem, kde nikdo ráno není.

„Apapko, povedz mi. Načo sú nám dobré myšlienky, keď sa nenaplňajú. Stále sa derú ven z hlavy, ale to také nebezpečné, hádam tvoja flinta nebola také strašná. Veď vieš, volačo sa povie a razom ľudia hovorí, ať čuším. Tak som si navykla mlčať a myšlienky v sebe ukrývať, ale to nie je dobre. Myšlienky sú na to, aby sme o nich hovorili, aby nás spojovali a nie naopak. Tak sa pokúšam mlčať, ale pak jsem celá chorá a smutná. Apko, čo mám s nimi robiť, vychrlila jsem na svého dědečka jedním dechem a čekala na radu.

Dědeček se zamyslel a pak začal pomalu, jakoby pro sebe mluvit:

„Milka moja, ty sa vybrala tolko cesty sem ku mne, ale na toto ti nikdo nevie odpovedať. Každý sám v sebe si upratuje a myšlienky poprehadzuje. Kdo je múdry, býva smutný. Len nemúdry se stále smeje.“

Zbytek cesty jsme zůstali pohrouženi do myšlenek a uklízeli si v nich.