Se zívnutím jsem se protáhla na nemocniční posteli a vůbec se mi nechtělo vstávat. Brblala jsem pod nos:

“Vylez káčo líná, musíš. Za chvíli je tady vizita, pak sanitka a ty nejsi ani umytá.”

Občas si povídám nahlas, pak si to uvědomím a řeknu si, tedy holka, ty jsi fakt cvok. Vylezla jsem a jak jsem si pucovala zuby, nechtěně jsem na sebe koukla. No těpic. To byl pohled pro Bohy. Zježená, obočí neupravené, mírně nazelenalá tvář i jazyk. Dva měsíce špitálu se mnou udělaly svoje.

“No být chlapem, neopřu o tebe ani kolo, ale přesto tě umyji” ušklíbla jsem se na sebe do zrcadla.

Potom mi to nedalo a sáhla jsem po ženském kufírku. Všechno co mělo zmizet, zmizelo. Co mělo být vidět, bylo vidět. Najednou na mne ze zrcadla vykoukla docela ucházející tvář. Je tedy pravda, že jsem si ji namalovala na vlastní ksichtík, ale v tom momentu to bylo jedno. Oblékla jsem se do civilu, abych v sanitě nestrašila v županu a sedla si a postel. Musela jsem před snídaní počkat na vizitu s doktorem. Takhle mne tyranizoval každé ráno. Všichni už snídali a já zůstávala na konec. Asi si říkal, že jsem najedená dost, když jsem baculatá. Zaklepání a doktor vstupuje. Kouká na mne já na něho a říkám si v duchu, co blbne.

“Dobrý den, kde je paní Veselá?” ptá se nešťastně doktor, protože si mne musí poslechnout. Co kdybych se proměnila přes noc v tuberáka.

“Dobrý den doktore, já jsem tady,” jukla jsem potichu s myšlenkou, on se zbláznil.

“To jste vy? Já jsem vás nepoznal. Jste nějaká jiná,” zíral na mne doktor.

“Ano, doktore, zřídila jsem se za pomoci kufříku šminek,” zasmála jsem se s úlevou, že se nezbláznil, jen potřebuje nové brýle.

Šminky a horší zrak pánů je nesmrtelná kombinace pro nás ženy.

Co je na tom zvláštní? Doktor si chtěl dát rande i když mne zná nahatou, ošklivou, nenamalovanou, drzou a protivnou. To je na můj věk a vzhled docela výkon.