Byla jsem docela zvědavá na řeč ministra zdravotnictví Prymuly a málem mě trefil šlak. Jestli tohle mělo někoho uklidnit, tak potom jen stejné typy jako je on. Mrtvolný výraz skoro bez mrknutí, tělo bez náznaku pohybu a pusou hýbal minimalisticky. Jakoby stál na pohřbu celé země a pokud bylo účelem nás dorazit, tak se jemu a té partě za ním opravdu povedlo. Slabší povahy se budou kácet, halit do neoprénu když půjdou ven pro kus žvance a doma se budou třepat za zavřenými okny a silnější povahy se semknou v odporu.

Při jeho projevu jsem se koukla na mapu světa a hledala kam zmizet, ale pak jsem si řekla. Já? Ani náhodou. Tohle je naše země a nenecháme se zdeptat chlapem, co nám velí jak bandě zelenáčů a čeká, že budeme poslouchat. Možná nás pošle na rajóny a to prosím po jenom. Co kdybychom jsme spolu mluvili. To nesmíme. Zmizet z politické scény by měl sám velké plukovník Prymula a neplést si stát s kasárnami.

Opravdu jsem si nemyslela, že to může ještě zhoršit. Pohled písečné kobry ustrašené vylekal k smrti a ty naštvané už vyloženě nasral. Tak Prezidente Zemane, ještě se vám  zvolení tohoto člověka tak líbí? Chtěl jste někoho, kdo dá nezbedné občany do latě a já doufám, že teď už konečně lidé zvednou hlavu a řeknou vám otevřeně co si o vás myslí. Nemocní být můžeme, ale svázaní, zavření a neschopni se bránit? Tak to ne. Jednou se národ zvedne a spočítá vám to i s úroky.