Bylo mi krásných třináct a prázdniny jsem trávila u babičky na Slovensku. Dědina na konci světa, kde klukům padala brada z holky z Brna, protože ta jejich děvčata mohla ven jen s husami a do kostela. Jednou se sešla celá banda za potokem, vytáhla se láhev slivovice a dvě láhve domácího rybízového vína. No jo, zakázané ovoce nejvíc chutná a já jsem byla zvědavá, jaké to je, a tak jsme se s Edulou napájely jako telata u vemene.

Slivovici jsme si daly jen jednou a bylo to brrrr, ale víno, tak to nám zachutnalo. Bumbaly jsme, chichotaly se, a když se stmívalo, měly jsme ne opičku, ale opici.

Domů jsme se vracely přes potok. Na kluzkých kamenech spadl do vody jen jeden z nás, což se divím, protože byli všichni nacucaní jako houby. Asi při nás stáli všichni svatí. Cestou jsme dostávali barvu trávy. Za brankou už vyhlížela babulka a úplně se lekla svých zelených ufounských vnuček a její první slova byla:

„Čo je vám do paroma?“

„To su tie rezance od obeda, čo si mi nútila, a ja som ti hovorila, že ich nechcem. Teraz je mi zle, stará mama, čo ste to do nich dali,“ vyčítavě jsem se koukla na svoji vyděšenou babulku a ani jsem nemrkla očkem nad svou lží.

„Joj, chúďa moje. Ale ja som ich zjedla a nič mi nebolo,“ skoro plakala babulka a chtěla jít shánět sousedku, starou bylinkářku.

„Kam byste chodili, dobre bude, stará mama,“ zželelo se mi mojí nešťastné babulky.

„Asi ste na ne zvyknutá, stará mama, ale my to doma nerobíme,“ a už jsem utíkala na hnůj zvracet.

Málem mi to ztrhalo střeva. Babička nás uložila do postele a k Eduli kýbl, kdyby bylo potřeba. Jo jo, bylo. Edula v noci zvracela o sto šest a ráno jsme se probudily do výparů slivovice a vína a babička na nás koukala jako vlk na Karkulku. Zrovna byla neděle, a tak nás vyhnala do kostela a celou cestu nám nadávala.

„Vy ožranci, celkom ako váš dedo. Len počkajte, ja to poviem pánu farárovi. Svine jedny sprosté.“

Dívky stávaly vpředu u oltáře a kluci na konci, skoro venku a dospělí seděli v lavicích. Po čas mše Edula bledla a zelenala. Taky jsem na tom nebyla dobře, ale dalo se to. Najednou se zakymácela a hodila šavli až na faráře a ten komža nekomža zařval.

„Hybaj von, prasa.“

Na nic jsem nečekala, chytla Edulu za ruku a už jsme si to mazaly z kostela kolem chechtajících se kluků.

Celý den jsme musely být doma a loupat fazolku a babulka po nás občas mrskla nevlídným to okem a něco si brblala. Byly jsme obě rády, když nás večer poslala umýt a spát, ale to by bylo moc levné. Jakmile jsme se uložily, zavřely oči, vlítla na nás naše babulka s biblí.

„Hybaj, vy bosorky ožraté, už aj sa modliť.“

Stála tam jako archanděl Gabriel, jen místo ohnivého meče nám hrozila biblí. No co vám mám povídat. Žádné, Otče náš, Zdrávas Mária a Verím v Boha a spát. Ten večer nám dala do ruky růženec a my se málem umodlily k smrti.