a- a a+

Bohužel našla babi odřezky z dýně, uhodila na bráchu a ségru a ti se nakonec přiznali. Dostali sice na zadek, ale praděda týden nemluvil a přestal je potom otloukat

Byla jsem ještě malá holka, ale na pradědu si docela dobře pamatuji. Byl to vzhledem krásný člověk. Skoro devadesát let a přitom postava vzpřímená, bujná kštice bělostných vlasů, mohutný knír a jiskřivě modrá, ale zlomyslná očka se jen tak míhala a hleděla koho naštvat nebo praštit. Byl to strašně protivný dědek, který jediné, co nám děckám dělal, bylo to, že jakmile jsme šly kolem jeho místa a vrzly dveřmi se sítí proti mouchám, dostaly jsme hned hůlkou a to, kam se trefil.

Já jsem měla štěstí v podobě lásky mého dědulky, pradědečkova zetě. On se ho docela bál a tak mě nechával na pokoji, ale moji starší sourozenci to odnesli i za mne.

Je toho dost, co bych mu mohla vyčítat a taky vyčítám. Sice se říká o mrtvých jen dobře, ale já nevím proč. Kdo byl v životě zlý, tak tím, že zemře, jeho činy se ze světa neztratí. Býval husarem a to byla vojenská elita. Jediné, co ho zajímalo, byly ženské, chlast a zpěv. Ještě v osmdesáti prababičce zahýbal, kde mohl, dědek jeden zlý. Moje nádherná prababička se tím tak moc trápila a přitom to byla krásná žena i v těch letech. Milá a nikomu by neublížila. Myslím, že ho měla moc ráda. Bil ji jako žito a byl to přesně ten typ, který u stolu zařval:

„Ty sviňa, ako si sa opovážila dať mi vrelú polievku. Hybaj sem.“

Prababička se vždycky odevzdaně připlížila ke svému manželovi a hned nějakou dostala. Bylo mu jedno, že tam sedím a koukám se na to. On vlastně neměl rád nikoho jen sebe a svoji dceru, moji babičku. Já jsem mu tu nelásku hojně oplácela, a kdykoliv jsem se přimotala k takovému hrubému útoku na moji prababičku, stála jsem před ní, já maličká sedmiletá holka s cůpky, které mi pletla, ruce jsem měla jako selka v bok a řvala jsem na toho protivného chlapa.

„Len vy dočkajte, poviem apapkovi, že ste ma udreli a uvidíte, ako vás zrúbe. Ako koňa, vy, vy, vy lotor sprostý,“ a už jsem plakala a držela se prababičky za sukni, aby ji nemohl praštit.

Nikdy se neodvážil mě ani odstrčit, natož zbít. Z celé hloubky svojí dětské duše jsem ho nenáviděla a o to víc jsem milovala prababičku. Když přišel její čas, tak ani lehká smrt jí nebyla dopřána, umírala těžce a v bolestech a praděda si lítal po babách a hospodách. To už bylo na moji prababičku moc, a když se jeden den vrátil ze svých záletů, podívala se na něho tak zle, až zamrazilo a jen procedila mezi zuby.

„Preklínam ťa, Jano Skala. Tu na smrtelnej posteli ti sľubujem, že až bude tvoj čas, pojdeš rovno do pekla a pokoja mať nebudeš. Akože je Pán Boh nado mnou, nech sa tak stane.“

Pradědeček těch pár dní do jejího skonu klečel u její postele a prosil o odpuštění, ale moje prababička mu odpustit nedokázala a zemřela s kletbou na rtech.

Po její smrti už to nebyl ten vznosný husar a potřeboval, aby se o něj někdo staral, tak si ho vzala k sobě moje babička a starala se o něj. Přesto se k lepšímu nezměnil. Pořád některé z mých sourozenců otloukal, ale jen když jsme tam byli sami. Jednoho dne se všichni dospělí chystali do hospody něco oslavovat a tak babička uvařila dýni na smetaně, tamní velmi oblíbené jídlo, mnou z celého srdce nenáviděné. Připadalo mi to jako pomeje. Abych nemusela jíst, tajně jsem se přiblížila k hrnci a celý jsem ho vylila praseti do koryta. No páni, ten žral, až mě celou nahodil, jak mlaskal a frkal.

Bylo poledne, když šla babi servírovat oběd a ten nikde. Hledali všichni, nadávali jako špačci a pak se ozval praděda ze svého místa ve dveřích.

„Tuto tej malej potvory sa opýtaj Ila, tá bola v kuchynke,“ zlomyslně na mne koukal. Dědeček se otočil na mne a já jsem nikdy neuměla moc dobře lhát, ale tehdy jsem se o to pokusila.

„Nedali ste nažrať prasati a tak som mu dala tie vaše hnusné tekvice,“ a koukala jsem se prosebně na dědulu.

Zacukaly mu koutky, babi chytla řemen a já jsem se mazala schovat za dědečka. Jako vždycky mi pomohl, ale taky po svém.

„Ila, načo remeň, ruku mám ako lopatu, to hádam na tu malú riťku postačí,“ a dvakrát mne plácl a já ukázkově řvala, i když to nebolelo.

Všichni sice věděli, že to bylo jen tak, ale dědečkovi, hlavě rodiny se nikdo neodvážil odporovat.

Večer odešli všichni dospělí na pivo a nás s pradědou nechali doma. Brácha se ségrou se po sobě koukli, ohníčky v očích zahořely a už kuli pomstu. Ze zbytků dýně vyřezali masku s pořádným šklebem. Do ní svíčku a přes sebe babiččino bělostné prostěradlo. Při začínajícím stmívání se ustrojili a hurá strašit pradědu. Jejich houkání, mávání rukama, a světlo v křivé hubě dýně ho vylekalo tak, že zůstal jak opařený, fajfka mu vypadla z huby a on nám zbělel jako to prostěradlo. Tak tam seděl, než přišli naši. Babička si hned všimla, že její tatínek není v pořádku, ale dostat nějaké slovo se nedařilo, protože nám nějak ztratil řeč. Jen ukazoval prstem před sebe a oči jak na stopkách ukazovaly jen děs.

Bohužel našla babi odřezky z dýně, uhodila na bráchu a ségru a ti se nakonec přiznali. Dostali sice na zadek, ale praděda týden nemluvil a přestal je potom otloukat. Takže ta lekce měla něco do sebe, ale náš praděda pak byl jak Kostěj nesmrtelný. Strašně se bál umřít. Nikdy nezapomněl, jak ho prababička proklela. Dožil se do věku sto dva let a zemřel v klidném spánku.

Nevím, jestli po smrti něco je a pokud je, vím, kdo je v nebi a kdo je v pekle.

Prosíme dodržujte slušné vychování a obecný kodex diskutujících.
Názory se daji projevovat i slušně, přesto s důrazem.