Božskej pokus a- a a+

Moje Pokecy s Bohem nejsou fikce, ale úplně opravdivé. Nakonec lidičky, co je fikce a co není. Co je pravda a co lež. Je Bůh nebo není. To je na každém z nás a jak vypadá a jestli se s ním dá mluvit, tak to je každé věc. Já s ním mluvím jak mi zobák narostl:-)

Pán Bůh se přišoural pomaličku k bráně nebes a rovnou se posadil ke stolku s kartama. Svatému Petrovi se rozsvítili očička jak malému dítěti a honem začal míchat a rozdávat.

„Tak pane Bože a jedeme z kopečka, jako bychom měli kolečka,“ a rovnou tam plácl sedmu.

Pán Bůh se koukl na sedmu pak na svoje karty a s povzdechem si lízl tři. Svatý Petr se zasmál a šup tam druhou. Pán Bůh se zase jen koukl na sedmu a pak do karet a zase si líznul tři. Když tam svatý Petr šoupl třetí sedmu a Bůh nevzrušeně lízl další tři a karty se mu začaly sypat z ruk, svatý Petr vybuchl:

„Co děláš pane Bože. To máš děravé ruce?

Začal pomáhat pánu Bohu sebrat karty a nenápadně se koukl, co má v ruce. Kouká na karty a na něj a nevěří vlastním očím.

„Ježíš Maria pane Bože, jak to hraješ? Vždyť máš v ruce dvě sedmy, tak proč bereš jak praštěnej. Ani to v ruce neudržíš a čumíš někam do blba,“ vztekal se svatý Petr a zahodil svoje karty, až přistály na všech obláčkách kolem nich.

„Tak co je? Ty se mnou nemluvíš? Nebo se ti něco stalo? Tak mluv pane Bože, protože kdybych nebyl nesmrtelnej tak mě určitě klepne pepka,“ hučel svatý Petr do pána Boha.

Konečně zvedl pán Bůh posmutnělé oči, koukl se na svého strážce nebeské brány a z hluboko si povzdechl.

„Já ti nevím Petře. Pořád přemejšlím, co s tou Zeměkoulí. Takové to byla pěkná zelená kulička. Tolik práce mi dala a koukni se dolů. To je strašný, co se to s ní stalo. Oni ti moji potomci nenechali skoro kámen na kameni a mně už nebaví se na to koukat a poslouchat debilní prosby. Víš, že Putin a Trump mají stejné přání? No fakt. Domluvit se neumí, ale hlavně, že oba chtějí to samé. Celou tu moji Zeměkouli. Vždyť je dost velká velká pro všechny a víš co dělaj? Voni tam dokonce střílej, “ no chápeš to Petře?

„No a kdyby jen tam. Kam se kouknu, tak na mne čuní dělo, nebo kulomet a nedávno mi dokonce kolem ucha prolítla jakási raketa. Tak jsem ji odstrčil, aby mi nevzala fousy a ona mrcha spadla na nějaké letadlo a to sebou plesklo na zem. Teď se hádají, kdo ho sestřelil a jen já vím, že jsem to byl já,“ a nikdo to neví, jen já a ty Petře.

„Nakonec, stejně za všechno můžu já. Kdybych si nechtěl hrát, tak jsem si nechal jen zvířátka a Adama. Na Evu jsem se měl vykašlat a oni by se nemnožili a nevymýšleli ptákoviny. Já bych se koukal do zahrady jak si Adam hraje a měl bych věčnej klid,“ co říkáš Petře.

„Hele pane Bože, udělej si jinou hračku a na ten tvůj nepovedenej výtvor se konečně vykašli,“ přátelsky ho pošťouchl svatý Petr.

Pán Bůh se na něj pátravě podíval, pak se rozesmál, rozpřáhl ruce a vážným hlasem zvolal:

„Chci novou zeměkouli, ale bez té ženské.“

Na obloze se zajiskřilo a vedle naší matičky se objevila další země, ale krásná, čistá, voňavá, bez bince a bez lidí. Jen z zahradě seděl smutný Adam.

„Copak je Adámku. Jsi nějaký posmutnělý.“

„Jsem sám otče a je mi těžko. Všechna zvířátka mají kamarády, jen já jsem jeden. Jako kůl v plotě,“ a už se Adamovi koulely slzy jako hrachy.

Ach jo, povzdechl si pán Bůh. Už je to zase tady. Dlouho ale nepřemýšlel a Adamovi vyrobil kamaráda, kterému dal jménu Albert.

„Tak kluci, teď jste dva a běžte si hrát. Já si po té dřině půjdu chvilku spát. Tak, jak už jsem vám říkal. Můžete všude, jen tento strom nechte na pokoji, z něj můžu jíst jen já,“ zívl nahlas a za chvíli už spokojeně spinkal ve stínu stromů.

Sakra, pomyslel si Bertík. Proč bych nemohl jíst to, co náš tatík. Když může on já taky. Byl to kluk činu, urval jedno jablko a jak se kousl, nemohl přestat jíst. Čím víc baštil, tím víc myšlenek se mu motalo hlavou a najednou koukal, vidí že je nahatý a Adam taky. No teda. Tatík si chodí v říze a my nemáme ani ň na sebe. Rozhlédl se a po ruce byl jen fíkový list. Tak si ho připleskl na onu intimní partii a jeden nesl Adamovi.

„Damčo, pojď sem o otevři pusu,“ přikázal břitce.

Adam poslušně otevřel pusu a Albert mu do ní nacpal zakázané ovoce. Jak Adam dojedl, zjistil svoji nahotu a honem si rukama přikryl onen orgán, co zatím viděl jen u zvířat. Albert se zasmál a připlácl mu na něj fíkový list.

„Jé Bertíčku, děkuji, ale já bych raději nějaký růžový list. Víš, šel by mi líp k pleti a koketně se usmál na Alberta.

„No jo Adámku, já ti potom nějaký najdu. Teď pojď hezky ke mně a budeme si spolu hrát,“ mlsně koukl na kamaráda a zapadli spolu hluboko do ráje.

Možné pokračování ještě není napsáno…………………………………..

2 komentáře

Vítejte v diskusi ke článku. Sdílejte své názory, obavy i rady.

  1. Jirka

    Náš pán si jaksi nevšimnul, jak dopadli Romulus a Remus. To byli dokonce bratři. Kdyby se bývali byli začali shánět po fíkovejch listech, mohl dneska svět vypadat poněkud jinak. Já vím .... vona vlčice. Homo homini lupus. Nojo ale zase ta smečka. Ta drží pohromadě. Možná je chybou, že člověk pochází z opice. Ta ale musela bejt, když se kolem dějou takovýhle věci, když i Pán zalituje, že ta Eva.... Kdyby dopřál Adamovi vlčici zrovna , tak moh bejt svět ještě pořád krásnej. Vlčice přeci jabka nežerou !

    Odpovědět
    • Milena Doušková

      Hele, naše fenka žera jablka. Tak aby i vlčice neměla někdy choutky:-)

      Odpovědět

Prosíme dodržujte slušné vychování a obecný kodex diskutujících.
Názory se daji projevovat i slušně, přesto s důrazem.