Čtenáři mají z mého posledního článku pocit, že jsem protiruská jen proto, že jsem napsala, že na nás Rusko kašle. Trvám si na tom. Neexistuje totiž jediný důvod, proč by nám dnes měli přispěchat na pomoc jako za druhé světové války. Tehdy chtěli, ale my jsme odmítli. Politici měli z Ruska takový strach, že raději odevzdali naši zemi Němcům.

Po válce jsme se ocitli v jejich sféře vlivu a já si stojím za tím, že jen díky tomu jsme se nestali obětí Západu hned po roce 1945. Naši prarodiče a rodiče měli čas vybudovat zemi, kde se lidem docela dařilo. Jistě, i toto zřízení mělo své chyby a plakáty se sloganem „Se Sovětským svazem na věčné časy“ lezly lidem krkem. Mívali jsme z toho legraci a tiše revoltovali. Kdo nebyl zticha, měl smůlu. Ano, bylo to tak a já nehodlám přepisovat historická fakta. Byla to doba, kdy herci byli „naši“. Doba, kdy stačilo slovo a všichni jsme se pobaveně usmívali. Cizinec by to nikdy nepochopil.

Přišel rok 1968 a u nás prý bylo Pražské jaro. Myslící člověk ví, že bychom „dostali přes hubu“ mnohem dřív, než se tak stalo v roce 1989. Dostali jsme pár let klidu, než se kolos jménem Sovětský svaz zhroutil. Západ ho uzbrojil a my jsme prý konečně dostali svobodu. Doopravdu? Tohle je ta vysněná svoboda? Doba, kdy se znovu zavírá za názor? Doba, kdy nás rozebrali na molekuly a vzali nám všechno, co se vzít dalo? Západ zasedl k hostině, žral a žral, a naši pitomci byli šťastní, že jim ti zmetci hážou ohlodané kosti.

Západ tu nenechal kámen na kameni. A když se Rusko vzpamatovalo a dostalo se zpět na vrchol, začalo se zbavovat veškeré zbytečné zátěže – a nás s ní. USA jsou jen nenáviděný žralok, který ničí, boří a pak blahosklonně opravuje, ovšem za drahé dolary. To je jejich způsob, jak se napakovat.

Fakt se snažili Rusko zničit a naše země stála při nich. Přišla doba, kdy jezdí představitelé Západu potají žebrat k Putinovi, ale navenek stále hystericky odmítáme s „agresorem“ mluvit. A co takhle agresor Trump? S tím se ještě mluvit dá? Kdo si to myslí, je lidově řečeno korunovaný vůl.

Na závěr dodám, proč už nám Rusko na pomoc nikdy nepřijde. V jejich očích jsme zrádci a zaprodanci. A já musím napsat: mají pravdu. Dříve jsme byli přátelé, teď jsme nepřátelé. Možná s námi budou obchodovat, ale přátelé už nebudeme a pomoc u nich nehledejme. Musel by se stát zázrak, aby se v tomto směru něco změnilo.

Musel by se stát zázrak, aby se v tomto směru něco změnilo. Nebo bychom ten „zázrak“ museli vzít do vlastních rukou. Možná je na čase přestat se upejpat a ohlížet se, kdo nás zrovna poplácá po zádech. Cesta ven totiž existuje a vede přímo středem – přes nás samotné.

Kdyby se konečně probrala V4 a přestala být jen diskusním klubem bez odvahy, měli bychom sílu, kterou nikdo nepřehlédne. A co teprve, kdybychom k sobě přizvali další, kteří vědí, co je to hrdost a co znamená nenechat se zlomit – třeba takové Srbsko. Společně bychom už nebyli jen „nárazníkové pásmo“ nebo „levná montovna“, ale sebevědomý blok, se kterým se musí počítat. V jednotě střední a jihovýchodní Evropy leží naše jediná skutečná šance. Pak by nám totiž bylo úplně jedno, jestli na nás někdo kašle, protože bychom si dokázali pomoct sami.

Autor: Milena Doušková