Tisíce mladých bojují za dotace

Srocují se nám studenti a mladí lidé. Proč? Dotace, dotace, dotace. To je jejich mantra. To je to, co chtějí. Jak si vláda dovoluje brát jim jejich peníze, jejich nárok na ně? Každý rok vychrlí umělecké školy stovky herců a humanitně zaměřených vysokoškoláků, a oni, chudáci, nemají práci. Divadla nejsou nafukovací, do filmů se obsazují známé tváře, a tak tu máme staré známé: „Hladový a chudý jako herec.“

Co má naše země asi dělat s vysokoškoláky, kteří vystudovali obory nepoužitelné v praxi? Nás nezajímají nějaké gendery a jiné blbosti. Potřebujeme inženýry, stavaře, chemiky, lékaře. Tam má smysl investovat. Co potřebujeme ještě víc, jsou učňovské školy. Potřebujeme zručné řemeslníky, kteří budou schopni opravit vodu, elektřinu nebo střechu.

Kdo z nás půjde koukat na herce, jak se svíjí na pódiu, když mu doma protéká záchod, kape kohoutek, zatéká střechou nebo nemůže zatopit v kamnech, protože potřebuje kominíka? Nejdříve se musí uspokojit ty potřeby, které nesnesou odkladu, a teprve pak se člověk může jít podívat do divadla – tedy pokud má na ty novodobé „libtardí“ herce žaludek.

Poslouchám, jak s nadšením tvrdí, že půjdou bojovat za vlast, přitom za totáče se předháněli, kdo dostane modrou knížku, aby nemuseli na vojnu. Poslouchám, jak milují rozvědčíka Pávka a nenávidí jiné komunisty, a já se ptám: jaký je v nich rozdíl? Že někteří u svého přesvědčení vydrželi a jiní převlékli kabát? Mám raději kovaného komunistu než „převlékače“, který ho mění podle každého režimu.

Tihle bojovníci za nároky by si navíc měli uvědomit jednu zásadní věc: peníze na dotace nerostou v lese na stromech ani nepadají z nebe. Každá koruna, kterou se vláda rozhodne „velkoryse“ rozdat na jejich pochybné projekty, musela napřed projít rukama někoho, kdo ráno vstal do práce, odmakal si svou šichtu a státu ji odevzdal na daních. Jsou to peníze lidí u ponků, řidičů, pokladních a těch „obyčejných“ řemeslníků, kterými mladí intelektuálové často tak pohrdají. Je až fascinující, jak jim nedochází, že ty jejich „jistoty“ sponzoruje mozolnatá ruka někoho, kdo na divadlo nemá ani čas, ani pomyšlení, protože musí živit vlastní rodinu. Dotace nejsou dar z nebes, je to účet, který za mladé idealisty platí zbytek národa.

Autor: Milena Doušková