Vidlák a voliči

Vidlákova slova – Voliči dali přednost holubovi v hrsti před vrabcem na střeše a zvolili „jistotu“.

Možná udělali dobře – mít Vidláka ve Sněmovně by se jim totiž nejspíš rychle přejedlo. Jeho poslední výrok ukazuje, že mu nejde ani o lidi, ani o stát, ale hlavně o peníze. Asi mu ta jeho zahrádka opravdu tolik nevydělává.

Před volbami jsem se zdržela ostrých komentářů směrem k hnutí STAČILO. Je v něm hodně lidí, kterých si vážím, a nechtěla jsem je házet do jednoho pytle s jejich předsedou. Jenže stalo se přesně to, co jsem čekala. Daniel Sterzik alias Vidlák se ukázal být doopravdy tím, čím se sám nazývá – vidlákem s kapsami připravenými na cokoliv, co mu do nich spadne. A bez uzardění požádal své voliče, aby mu posílali peníze rovnou na jeho soukromý účet. To už není ani drzost, to je rovnou výsměch.

A přitom dobře ví, že hnutí pod jeho vedením dostane štědrou odměnu ze státní kasy – tedy z našich kapes. To mu ale nestačí. Chce ještě víc. Chtěla bych říct, že mě to překvapilo, ale pravda je, že jsem mu nedůvěřovala nikdy. Asi šestý smysl.

Lidé, kteří si to nezasloužili

Mrzí mě ale jedna věc. Je mi líto lidí, kteří mu uvěřili a šli s ním do toho. Ctirad Musil, Marek Obrtel, Martina Bednářová, Jana Bobošíková, Petra Rédová a další. Slušní lidé, kteří chtěli pracovat pro tuto zemi a mysleli to vážně. A co dostali? Kopanec do zad a hanbu na čele, kterou jim ušil jejich vlastní předseda. Tohle si opravdu nezasloužili.

A lituji i jejich voliče. Ti chtěli konečně slyšet autentickou levici, chtěli zastání a sociální politiku. A místo toho jim Vidlák pohodil celé hnutí do hnoje jako kýbl zkažených brambor.

Obyčejná nenažranost

Zajímavé je, že přesně v takových chvílích se ukazuje charakter. Ne v předvolebních proslovech, kde se všichni předhánějí v líbivých slovech o národu a rodině. Ale až když přijde čas na první skutečné rozhodnutí. A tohle rozhodnutí bylo jasné: vlastní kapsa je nade vším.

Někdo tomu říká „politická nezkušenost“. Já tomu říkám obyčejná nenažranost.

A otázka pro nás, voliče, zní: kolikrát se ještě necháme opít rohlíkem?

Hospodsko-pekelný dodatek

Představte si vesnickou hospodu. Pivo teče, půllitry cinkají a u stolu v rohu sedí čerti. Mají rudý držky, smrdí po síře a drbou se vidlemi za uchem. A najednou se mezi dveřmi objeví Vidlák.

„Hoši,“ povídá, „mám pro vás nabídku! Vy tady děláte kotle, já zas umím sbírat prachy. Pošlete to rovnou na můj účet, ať se s tím nemusíme tahat přes kasu pekelnou. A nebojte, já vám pak něco slíbenýho přihodím.“

Chvíle ticha. A pak hospoda bouchne smíchem tak, že i výčepní rozleje půl bečky. Čerti se plácají po kolenou a Belzebub huláká:
„Člověče, my jsme mysleli, že jsme v tomhle králové! Ale ty bys nám tady ještě udělal konkurenci.“

A jeden starší čert, co už pamatuje Babiše i Kalouska, si jen odplivne a zabručí:
„Takovou nenažranost, hoši, nemáme ani my v pekle. A to už je co říct.“

Autor: Milena Doušková