Sedím večer na zahradě a jen tak přemýšlím o světě a životě, když se mi do hlavy vnutí myšlenka a mrcha nechce pustit. Opustím svoje posezení, noční zvuky a vůni zahrady, usadím se za klávesnicí a začínám:

Co se to, sakra, děje? To si Západ fakt myslí, že je Putin blbec, co je nemá dávno prokouknutý skrz naskrz? Ten jejich poslední nápad mohl vymyslet jen magor, nebo tvor, který neumí říct: „Posrali jsme to a jdeme od válu.“

Ne, oni se raději sejdou – všichni ti štváči v NATO – a klidně si dohodnou, že vyšlou na Ukrajinu „mírové jednotky“. Mírové! To jako fakt? Co tam chtějí hlídat? Prý mír. No to je taková drzost, že by z toho i čertovi praskly rohy. Napřed USA a NATO do té země navezou hory zbraní, nutí Ukrajince bojovat do posledního chlapa a pak se jako spasitelé tváří, že pošlou mírotvorce. Na to jim skočí leda ovce, co už mají mozek dávno vypláchlej televizí. Normálně myslící člověk jen zahučí:

„Je to v prdeli.“

A má pravdu.

Putin chce celou dobu jen jedno – ať se NATO a USA drží dál od jeho hranic. A co udělá Západ? Nedá pokoj. Šťouchají do ruského medvěda klackem tak dlouho, až se jednoho dne probudí a Evropě bude zle. A ne jen trochu – bude to peklo, jaké si neumíme představit ani v těch nejčernějších snech.

USA by si mohly vzpomenout na dobu, kdy Rusko nasadilo rakety na Kubě. To byl jekot, hrozby atomem a hysterické projevy. Jenže tehdy Rusko rakety stáhlo a bylo ticho. Mír. Proč dneska USA nedokážou pochopit, že Rusko chce to samé – bezpečí pro svoje lidi a svoje hranice?

Ale ono se jim to nehodí. Oni musí mít prsty všude, i kdyby za nimi zůstaly jen mrtvoly a spáleniště. Však oni si to doma neodnesou – odskáče to Evropa. My. Malé státy, které budou zase poslušně držet hubu a krok, protože velký bratr za oceánem to tak přece „nařídil“. A bruselský cirkus k tomu přidá svoje kecy o evropských hodnotách, zatímco natahuje ruku pro další dolary.

A tak sedím v noci na zahradě, poslouchám cvrčky a říkám si: svět se posral. A bohužel – ani svěcená voda už to nespraví.

Recept na mír podle NATO a USA:

• Vezměte kýbl zbraní.

• Přidejte litr pokrytectví.

• Posypte trochou falešných projevů o demokracii.

• Zamíchejte v bruselském hrnci.

• Servírujte Evropě k snídani, obědu i večeři.

Výsledek? Spáleniště, rakve a plné kapsy zbrojařských firem. Dobrou chuť.

A my tu v Česku? Naše vláda nám bude zase vykládat, jak musíme „držet linii“ a že „boj za Ukrajinu je boj i za nás“. Přitom jediný, kdo za to reálně zaplatí, jsme my – občané. Dražší energie, vyšší daně, rozvrácený stát. A nakonec, když se to zvrtne, tak i naše děti v uniformách. Ale hlavně, že si Fiala a spol. plácnou po ramenou s americkým velvyslancem.

Čert mi šeptá do ucha: „Milá ženská, svět se opravdu posral. A když už to smrdí, tak to nevyvětráš, to můžeš jedině spálit a začít znova.“

A já mu na to: „Jo, máš pravdu, rohatý. Ale škoda, že při tom ohni shoříme my, obyčejní lidi, a ti nahoře si zatím budou připíjet šampaňským.“

Dodatek:
Až vám někdo příště začne sladce vyprávět, že přijde mír, raději si hned schovejte helmu. Protože až se tihle „mírotvorci“ pustí do práce, bude se zase střílet.

Autor: Milena Doušková