Pořiď si chlapa, běž k plotně a mlč
a- a a+ Pánové, než vzplanete spravedlivým hněvem, zadržte. Znám a vážím si mužů, kteří jsou skutečnými chlapy, majákem jistoty a partnerem v pravém slova smyslu. Těch se následující řádky vůbec netýkají. Tento článek posílám s úsměvem všem těm rozumbradům, podle kterých je žena bez mužského elementu jen poloviční bytost čekající na spasení.
Někteří pánové, víte, co mě vážně baví? Vaše dojemné dotazy na to, co si proboha bezmocná žena počne bez muže. Podle některých z vás jsme nejspíš tvorové neschopní samostatného bytí a vy jste ten jediný pevný pilíř, o který se můžeme celou svou vahou opřít. Přitom ruku na srdce – občas neochráníte ani sami sebe, natož ženu. Kde se ve vás jen bere ta roztomilá nabubřelost o vlastní výjimečnosti?
Znám spoustu žen, které se po rozvodu už nikdy nevydaly k oltáři. Naskakuje jim totiž kopřivka už jen při pouhé myšlence, že by se zase měly dělit o svůj životní prostor, prát někomu ponožky, uklízet po něm drobečky a vařit teplé večeře na počkání.
Občas se dokonce najde takový ťuňta, který mi se vší vážností napiše: „Pořiď si konečně nějakého chlapa, ať nejsi tak naštvaná.“
Jako proč by to proboha žena měla dělat, když nechce? Jsou pánové vůbec schopni pochopit, že ne každá žena má potřebu dělat někomu v životě roztomilý přívěsek? Že se naopak mnohé z nás cítí konečně svobodně a volně? Můžeme si dělat, co chceme a kdy chceme. Užíváme si život podle vlastních pravidel a zbytečné mužské tlachy o tom, jak moc vás k životu potřebujeme, nás už neoslovují.
Už to úplně živě vidím! Jak nad těmito řádky protáčejí panenky a říkají si: „No jo, další blbá feministka…“
Chyba lávky, pánové. Pěkně vedle. Já bych naopak hrozně ráda viděla chlapa, co je ještě chlapem. Chodí poctivě do práce, dokáže velkoryse zabezpečit rodinu, přinese ženě kytku jen tak pro radost a ctí ji jako svou jedinou ženu a matku svých dětí. Jenže tohle výsadní místo si pánové tak nějak neuměli udržet. Mnohdy nedokázali tu rodinu ani pořádně uživit.
A tak prostě přišla doba žen. Doba, kdy se chodit do práce stalo čistou nutností. Tím sice začala ženská nezávislost, ale když už žena musela makat, chtěla mít logicky i stejná práva. A muži ze svých pozic ustupovali docela ochotně a rádi. Jen ať si ženská odpracuje dvě směny! První v zaměstnání a druhou doma. Chlap má přece práci jen jednu a doma ho čeká hýčkání se všemi těmi slavnými „P“ – pěkná, poctivá, pracovitá…
No není to bomba? Ráno služka, co všechny obstará a vypraví, pak maže do práce, z práce pro děti, navařit oběd, napsat úkoly, uklidit, navařit večeři… A po tomto maratonu se ještě musí mávnutím proutku proměnit v osudovou svůdnici z vykřičeného domu a mít dost sil věnovat se chlapovi, který se po celém dni zmohl jen na válení u televize.
Vážně si někteří pánové myslíte, že být vdaná je za těchto podmínek nějaká výhra v loterii? Není. A proto se mnohé z nás rozhodly žít tak, jak samy chtějí, a nenechat si do toho od nikoho kecat.
Kam to celé vede? Inu, možná do pekel. Ženám už se totiž do takového modelu rodiny moc nechce a chlapi rodit zatím neumí. Co bude dál? To netuším. Možná vymřeme po přeslici… nebo už zítra po meči?
Autor: Milena Doušková
20 komentářů
Vítejte v diskusi ke článku. Sdílejte své názory, obavy i rady.
# Shakie nesouhlasí
Smutné, velmi smutné. Snad nejvíce to vystihuje autorčino sdělení v komentáři. Plním si svoje sny a dělám co chci. Ano, dělá si co chce, a obviňuje z toho muže! Také by mne zajímalo, co dobrého to přineslo jejím třem dětem. Jenom jim ukázala, že je možné odejít a žít si po svém. Šedivé rozvody. Já vím závazky se dnes nenosí, ale to pravé umění je vydržet s někým nedokonalým v manželství. On ostatně také žije s někým, kdo je nedokonalý a plní si své sny a dělá si co chce.
Odpovědět# Milena Doušková
Některé komentáře opravdu smutné jsou, v tom s vámi souhlasím – především tím, jak nebezpečně zaměňují běžnou lidskou nedokonalost s nefunkčním či rovnou destruktivním vztahem. Pletete si dvě zcela odlišné věci. Žít s někoho „nedokonalostmi“ znamená přehlížet drobné zlozvyky, ne tolerovat někoho, kdo pije, zahýbá nebo používá násilí. Život v neustálém napětí a strachu není žádné „závazkové umění“, ale obyčejné sebemrzačení. A pokud jde o děti? Ty se neučí z prázdných slov, ale z toho, co vidí doma. Ukázat dětem, že člověk má svou důstojnost, že má právo na bezpečí a že odchod z nefunkčního prostředí není selhání, ale projev vnitřní síly, je ta nejlepší lekce do života, jakou jim matka může dát. Je to učit je, že nemusí v dospělosti trpět a nechat si ubližovat. Odejít a dokázat si vybudovat vlastní spokojený život vyžaduje obrovskou odvahu. Zůstávat ze zvyku či ze strachu v nefungujícím vztahu a vydávat to za hrdinství je naopak jen alibismus.
Odpovědět# Shakie nesouhlasí
Vážená paní, smutný je především Váš článek. Napadáte muže jací jsou to dacani a vyhlašujete dobu žen. Přitom toužíte, aby Vás na rukou nosili (viz to o té kytce) a zároveň si chcete plnit své sny a žít po svém (viz váš příspěvek, co více si přát). Nic proti touze mít se dobře, ale to jsou bez dalšího zcela neslučitelné požadavky! V příspěvku píšete, že odchod z nefunkčního prostředí není selhání, ale projev vnitřní síly. Jednak o tom článek nebyl, to už je jen obhajoba vlastního jednání. Ale hlavně. Pravá odvaha je rezignovat na obviňování druhých a pohlédnout do svého nitra a vlastně zjistit, že já sám na tom nefunkčním prostředím mám také svůj nezanedbatelný podíl viny. Ono to určitě nebude jen černobílé. Máte tuto odvahu a projevíte ji před svými dětmi? A neříkejte, že to nejde! Ano, jsou takové případy, ale to budou jednotky procent a ne polovina manželství, co se dnes rozvádí! Ostatně proč to v minulosti šlo a rozvod byl výjimkou? Víte rozbité věci se neopravují tak, že odejdete a začnete si hledat své vlastní štěstí. Rozbité věci se opravují právě na tom místě, kde jsou rozbité. Měla jste rozbitý vztah s mužem a odchodem jste rozbila celou rodinu, bez ohledu na příčinu v níž s Vámi můžeme soucítit (mohla jste to mít opravdu těžké). Ovšem Vaše děti neměly možnost Vaše manželství spravit, Vy ano.av
Odpovědět# Shakie neutrálně
Vážená paní, máte plnou pravdu. Nevíte jak který muž žije, co si prožil, s čím bojoval a bojuje. Přesto se do nich šmahem navážíte a vyhlašujete dobu žen. Prosím, prosím. Tolik kritizujete muže a sama nevidíte, že trpíte tím samým. Ostatně co jste čekala? Že se nikdo neozve? Tak se nedivte, že se Vaše slova a vyjádření obrací proti Vám. Neznám nikoho, kdy by v životě neutrpěl nějakou tu bolístku. Myslet si, že právě mně se stalo to největší příkoří na světě a proto mám právo plnit si své sny a dělat si co chci, je osobní tragédie. Co Vaše děti, jsou z toho šťastné? A Vy sama jste opravdu šťastná, když máte potřebu vyřizovat si takto veřejně účty s muži? Můžete být zklamaná, ublížená, ale prosím překonejte to. Nestojí to za to, se trápit.
Odpovědět# Milena Doušková
Zase chyba. Nevyhlašuji dobu žen, ale dobu kterou nechceme ani vy ani já.
Odpovědět# Milena Doušková
Ano, vy jste toho příkladem. Co vy napíšete je dobře, co napíši já, je blbě:-)
Odpovědět# Shakie neutrálně
Tak to jsem ani na chvíli netvrdil. Mohu se samozřejmě mýlit. Ovšem jeslti se chcete k něčemu dobrat, nepolemizujte se mnou, ale s tím, co jsem napsal ...
Odpovědět# Milena Doušková
To co jste napsal je pohled muže a protože nejsem psycholog nebudu rozebírat vaše pohnutky. Vlastně je mi celkem jedno co si myslíte a v jakých botách chodíte:-)
Odpovědět# Shakie nesouhlasí
No není Vám to jedno. To byste takto nereagovala. Je mi líto, co musím napsat. Navážíte se do mužů a potřebujete to vykřičet do světa. Nejste jediná spravedlivá a vůbec nic Vás neopravňuje šmahem hanět muže! Psal jsem také, že nic není černobílé. Poukázal jsem také na to, že jste nejspíše svého muže opustila, rodinu rozbila a hlavně jste si nějak nepomohla. A už vůbec si nemyslím, zvlášť s ohledem na Vaše sdělení, že si chcete plnit své sny a dělat si co chcete, a vlastně i ze samotného stylu článku, že zrovna Váš případ byl případem domácího násilí či jiné obdobné věci, která by Váš postup opravňovala. Nevím jak Vám pomoci. Snažil jsem se psát opatrně, přimět Vás k zamyšlení, že to nemusí být jenom vina mužů a že by trochu té pokory nevadilo. Nyní jste se navezla i do mě. Po té, co jsem textem vyjevil, že jsem muž.
Odpovědět# Milena Doušková
Pro všechny co četli náš dialog. To je závěrečná tečka a další reakce z mé strany nebudou. Napadám prý muže, protože jsou podle mně všichni dacani, a zároveň toužím po kytkách a nošení na rukou. Př přitom jsem muže obecně nikde nenapadala – pouze pojmenovávám stav, kdy se od žen očekává plný výkon v práci i doma bez jakékoliv protihodnoty. Po řezaných kytkách netoužím, ty mi rostou na zahradě, a nosit na rukou by mě ani nenapadlo – pro mnohé dnešní muže by to byla až moc velká dřina. Trvám však na tom, že odchod z nefungujícího nebo dokonce toxického vztahu není selhání, ale projev vnitřní síly. Zůstávat s tyranem, pedantem nebo alkoholikem jen kvůli „zachování rodiny“ přineslo neštěstí nespočtu žen. Kolik z nich se nechalo bít, omezovat a kontrolovat? Vina za nefunkční vztah bývá často na obou stranách, ale to neznamená, že je povinností jednoho z nich v takovém prostředí doživotně trpět. Nejvíce mě pobavila logika, že „rozbité věci se neopravují odchodem“. Lidé ale nejsou pračky ani ledničky. Pokud partner dvacet let jede ve stejných kolejích a odmítá cokoliv měnit, žádná „oprava“ z jedné strany nefunguje. Když jsem diskusi chtěla ukončit poznámkou, že se na věc dívá čistě mužským pohledem a že je mi vcelku jedno, v jakých botách chodí, vystavil mi kompletní diagnozu. Podle něj jsem rozbila rodinu, nepomohla si a mám se naučit pokoře. Korunoval to tím, že mi chce pomoci, jen neví jak. Co dotyčný vůbec nepochopil – a co je bohužel častý nešvar diskusí –, je rozdíl mezi zobecňujícím komentářem k moderním vztahům a mojí osobní zpovědí. O mém soukromém životě neví vůbec nic, ale předvedl přesně tu nabubřelou patronizující nadřazenost, o které byl můj původní článek. Názor psychologa: Tvůj diskusní soupeř předvedl ukázkový mansplaining a projektování Pán jménem Shakie učebnicově ukázal přesně to, o čem jsi psala v článku. Chytil se tvého textu, okamžitě si do tebe promítl všechny svoje osobní frustrace z rozvodovosti a moderních žen, a bez jakýchkoliv znalostí tvé minulosti tě pasoval do role „té, co rozbila rodinu a utekla za vlastním štěstím“. Ta jeho věta o tom, že ti chce „pomoct a přimět tě k pokoře“, to je čistý patronizující paternalismus. On se nestavil do role partnera v diskusi, ale do role moudrého otce, který vychovává neposlušnou ženu.
Odpovědět# Shakie neutrálně
Vážená paní, takže jsem se trefil, když máte potřebu takto obsáhle reagovat. Přečtete to prosím celé, to nejlepší je konci. Naprosto nebylo mým úmyslem Vás osobně napadat. S tím, co jste napsala bytostně nesouhlasím. A musíte uznat, že jsem shrnul informace, které jste sama poskytla. A ano, shrnul jsem je, jak jsem je četl já. A tedy to může být subjektivní názor a patrně také je. Ovšem, pokud to čtete pozorně, uvedl jsem to slovem „nejspíše“. A také jsem v diskuzi s Vámi připustil, že se mohu mýlit a vyzval Vás k tomu, abychom o tom diskutovali. Namísto toho máte potřebu oslovit psychologa (tipl bych nejspíše ženu) a útočit na mne osobně. Prý jsem předvedl „čistý patronizující paternalismus“! Může být, že někteří muži tím trpí (i když jak by řekl klasik - uráží mne to, jelikož nevím co to je). Tohle zdvojení takřka stejných slov chce jen zdůraznit již zdůrazněné. Ale nechť. Osobně to, co tím míníte, považuji za znak naprosté nezralosti. Naopak zastávám názor, že nevychovám ani vlastní ženu, natož nějakou ženu na dálku. No a děti - ty snad jen částečně. Takže tohle je mi zcela cizí. Neútočím na Vás, ale na to, co jste o mužích napsala. A na dle mého zcela chybné (či spíše zcela tragické) uvažování o nich. Také jsem psal něco o tom, že věci nejsou jen černobílé. Není to totiž tak, že za všechno mohou muži a ženy nic. V článku i v diskuzi samé, se obhajujete, chybu nepřipouštíte a jen si stojíte za svojí neomylností (omluva, pokud se mýlím!). Víte, není žádná prohra připustit, že jsem to zvrzl/zvrzla. Tragédie je stát si za tím a nepřipustit možnost, že já sám na tom mám podíl. Proto jsem také poznamenal něco o troše té pokory. A nyní k tomu hlavnímu. To si opravdu myslíte, že muži stojí o to, abyste byla u plotny a mlčela? Ano, něco mám. Příčí se mi tyto zažité „ženské“ stereotypy o mužích. Musí se jim prát ponožky, uklízet po něm drobečky a vařit teplé večeře na počkání. A taky se s nimi žena musí dělit o životní prostor. To abych použil Vaše slova. Muž a žena spolu obývají společný prostor a pokud se naučí v tímto prostoru společně kooperovat mají vyhráno. Nejde přece o boj, kdo bude mít co, co kdo pro koho udělá, ale o společně žitý život. Prohrává ten, kdo vstoupí na linku uvažování má dáti/dal. Prostor vašeho muže je váš, stejně jako váš prostor je jeho. Můžete mít po dohodě samozřejmě každý své pokojíky, kam druhého nepouštíte (a je to vhodné a citlivé), ale přece jde o to vytvořit jednotu. Jo, že je to občas náročné, tak o tom žádná. A málokdy to umíme. Jaká škoda, že nás to nikdo neučí! Každý chápe, že se musím naučit základní počty, abych mohl následně za pomoci rovnic vypočítat skladbu mostního tělesa. Ale již nikdo se nepozastavuje nad tím, že budujeme vlastní životy a svá manželství bez znalosti základních vztahových počtů. Já vím, může to znít naivně, ale jak by se mi škole líbil předmět, který by mne naučil, jak kupř. budovat a udržovat přátelství. Jak by se mi líbila opravdová rodinná výchova. Ale to jsem odbočil. Tedy k věci. Tohle uvažování, na které jsem poukazoval, to celé rozbíjí. A tak pozorujeme, jak se ze ženy stává nešťastnice. Ne kvůli jejímu muži (i když přiznávám, že na tom mohou mít velký podíl a někteří muži jsou fakt magoři), ale zejména kvůli jejímu vlastnímu uvažování. Víte, měl jsem velkou životní školu. Více než deset let jsem setkával s jednou ryze mužskou skupinou. Po těch letech jsme se nebývale otevřeli a já s podivením zjistil, jak obrovský je citový svět mužů uvnitř jich samých. Jen to nikdo z nich neumí vydolovat! Mluvil jsem o tom se ženou (ne o konkrétních věcech, to bych si nemohl dovolit) a sama moje žena byla překvapena, protože nic takového u mužů nečekala. Víte, tohle je skutečná příležitost Vás žen, to z nás mužů dostat. Ne s námi bojovat o prostor, být silné jako my a snažit se žít po svém. Pak totiž budete opravdově šťastny a muži vám opravdu snesou modré z nebe. Co kdybyste napsala místo tohoto nešťastného článku něco o tom, jak nádherný je svět ženy, abychom my muži věděli, co máme hledat?
Odpovědět
# Pavel nesouhlasí
Když už ho máme ve státním znaku, tedy: Ve lví smečce panuje hierarchická struktura, kde dominantní samci, tzv. lví samci, vedou skupinu a zajišťují její ochranu a teritorium. Samice, tzv. lvice, jsou zodpovědné za lov a péči o mláďata. Přeneseně – nikde se neuvádí, že se mají samice cpát do politiky, tedy vedení a ochrany teritoria. Neznám případ, že by zabránily střetu/válce, naopak – povšimněte si jednání Leyenové a Kalasové. Také v rozpoutaných bojích minimálně participují. Lze tvrdit, že v mnohých případech roztržky spíše vyvolávají či iniciují. Jsme hříčkou přírody, to nikdo nezmění. I naši nejbližší prapředkové dokazují, že polidštění opice předběhlo přirozený vývoj (alfa jedinec, subordinace, sociální aliance, česání a upevňování vztahů, submisivní chování, …) – toto se u polidštěné opice v mnoha případech vytratilo. A tak si samci musí dokazovat svoji dominanci tím, že vyvíjejí a pouštějí rakety na lidi, které v životě neviděli. Místo toho, aby si se samicemi sedli a ony je česaly nebo jim vybíraly blechy.
Odpovědět# Helena souhlasí
Život muže a ženy, i celé rodiny je o trpělivosti, toleranci a lásce. Učí to oba toleranci i k ostatním lidem a dává to příklad dětem, jak se chovat v dospělosti. I v manželství, či vztahu se musí oba přizpůsobit, a to chvíli trvá. Já mám kolem sebe opravdové chlapy, kteří dokáží makat i pracovat na PC, ale také dokáží jít nakoupit, či něco jednoduššího uvařit a postarat se o děti. Nebo s něčím pomoci cizím lidem. A já zase svému muži pomáhám např. s rekonstrukcí domu: míchám cement, vozím kolečkem materiál a zapojujeme do toho i děti, které to velmi baví, vyryly si do betonu své jméno a rok, že prý to tam napořád zůstane, jen musíme dávat pozor, aby se nezranily. Ale je pochopitelné, že mnohým se to nepovede a pak raději zůstávají sami. Takový je život. A nikde není psáno, že toho pravého, či pravou nemůžete potkat třeba na prahu šedesátky. Tak berte takové výpady s rezervou, Přeji Vám štěstí na všech životních cestách.
Odpovědět
Přidat komentář
Prosíme dodržujte slušné vychování a obecný kodex diskutujících.
Názory se daji projevovat i slušně, přesto s důrazem.