Právě soudkyně osvobodila jednoho Ukrajince, který vyhrožoval českému policistovi a byl na něj hodně sprostý. Nic se mu ovšem nestalo, protože paní soudkyně si myslí, že tohle je jejich „přirozenost“. Co je to proboha za krávovinu? Jsou zde na návštěvě a svoji přirozenost by měli nechat na Ukrajině. Nikdo tady nestojí o takové grázly. To bychom tu taky mohli přijímat lidojedy, aby z nás měli bezva obědy, ne? Však co, je to jejich přirozenost. Nebo chirurgy z dovozu s kudlou v ruce. Můžou nás kuchat jako v Německu. Však co, je to přece jejich přirozenost.

Tak si říkám, že paní soudkyně je „přirození“, protože takhle může rozhodnout jen…

Nedávno se zase nachytaly Ukrajinky, co pendlují mezi svojí zemí a naší vlastí. Během té „cestovní dřiny“ si tady vyinkasují od blbých Čechů pořádné dávky a zase si hezky sviští domů. Proč se tam vrací, když se tam údajně nedá žít? Tak to fakt nevím. Vím jen, že by měly sedět v base a pracovat tak dlouho, dokud si svůj lup neodpracují. Bohužel to není první případ a fakt by mě zajímalo, kolik z těch „milých“ Ukrajinců takhle jezdí sem a tam a okrádá nás, co jsme tu doma.

Posledním hřebíčkem je mladá Ukrajinka, která nám sděluje, že máme být rádi, že jsou tady, a vzápětí nám vysvětlí, že nám seberou práci i naše muže. To je pořádná veš v kožichu. Spíš bych řekla svině a svoloč. K ní se tyhle výrazy hodí víc než k lidem, kteří jsou tu doma.

Kdy konečně jejich obdivovatelé otevřou oči a přestanou jim lézt do zadku? Národ je rozdělený na dva kusy a ta blbá část obdivuje vyžírky z Ukrajiny – ty, co sem přišli po roce 2022. Všichni by měli mazat domů a tam makat na obnově země, vyházet politiky a uzavřít mír. Tohle má být jejich cesta.

„Možná by paní soudkyně měla jít příkladem a nastěhovat si pár takových ‚přirozených‘ talentů k sobě do obýváku. My ostatní, co žijeme v realitě, a ne v justiční bublině, už máme téhle jednostranné solidarity plné zuby.

Takže se ptám: Jsme ještě páni ve vlastní zemi, nebo jen tupé stádo? Host, který si neváží pohostinnosti a ještě vám chce přebrat postel i práci, není host. Kdo se nepostará o vlastní domov, ten o něj dřív nebo později přijde. A my už jsme, díky slepotě našich mocných, na té nejlepší cestě.“

Autor: Milena Doušková