Všechna média nám neustále předhazují, jak se všude protestuje na podporu Petra Pavla. Milion chvilek dokonce plánuje obří akci a chce zaplnit Letnou. Jsou rozlezlí po celé ČR, burcují proti vládě a vyzdvihují Petra Pavla jako jedinou spásu.

Možná by si ale tito lidé měli pozorně poslechnout jeho slova z Mnichova a úsměv by je rychle přešel. Petr Pavel nám tam vzkázal, že je naše chyba, pokud jsme nepochopili, že vždycky bude někdo chudý a někdo bohatý. Už ale nedodal, že těmi „prachatými“ budou hlavně bývalé struktury a ti, co se k nim včas přikloní a budou je tvrdě propagovat. Jen se podívejte, co se děje mezi komedianty. Nikdo nám neřekl, že dobře se budou mít jen ti, kteří jdou s proudem, nechtějí změnu systému a lezou vůdcům do patřičných míst. Že nevíte, že to řekl? Ale řekl – a odkaz máte pod článkem. Je to docela výživné a měl by to slyšet každý, kdo žije v české kotlině. I ten trouba s obrázkem Petra Pavla na přilbě.

Mimochodem, už se šel omluvit za ty nářezy? Měl by, protože Ester Ledecká to udělala a já jsem to dodnes nepobrala. To však neznamená, že na to nemám názor. Snění o návratu jedné silné osobnosti, snění o totalitě v jiném kabátě, snění o velkém diktátorovi… Vlastně si v koutku nevědomí tito lidé přejí někoho, jako je Putin. Ale přiznat to? To nejde ani sobě, natož někomu jinému. Chtějí mít moc a chtějí pošlapat práva všech. Demokracie naruby.

Ta ironie je přímo hmatatelná a upřímně i trochu děsivá. Dav na Letné, opojený pocitem vlastní morální převahy, bude provolávat slávu „demokratickému symbolu“, zatímco podvědomě vzývá pevnou ruku a uniformu. Je to fascinující diagnóza kolektivní ztráty paměti: lidé, kteří se nejvíc ohánějí svobodou, ve skutečnosti touží po tom, aby za ně rozhodoval někdo, kdo vypadá, že má věci pod kontrolou. Chtějí tátu, co jim učeše realitu, i kdyby to byla realita chudoby a úpadku.

A moje prognóza? Tahle „láska k vůdci“ narazí ve chvíli, kdy ten hradní klid a mnichovský cynismus začnou pálit v peněženkách. Až těm „nadšeným a uvědomělým“ dojde, že ta pavlovská „nutná nerovnost“ se netýká jen nějakých anonymních struktur, ale přímo jich. Že zatímco oni mávali vlajkami, ty staré struktury v nových kabátech si v tichosti rozdělily zbylé vlivy a peníze.

Protože nakonec nejde o to, kdo sedí na Hradě. Jde o to, že jsme si zvykli hledat spasitele tam, kde stačí mít jen rovnou páteř a schopnost nepodělat se z prvního generálského úsměvu. Dneska se nenosí kritické myšlení, dneska se nosí stádnost a poslušné čekání na to, co nám vrchnost milostivě dovolí pochopit. Jen aby se ti s těmi PP helmami jednou neprobudili v době, o které si mysleli, že už je dávno v propadlišti dějin. Protože totalita se nevrací s tanky, vrací se s úsměvem a potleskem v davu.

Autor: Milena Doušková