Večer jsem uléhala do postele s pocitem marnosti a říkala jsem si, opravdu se s tím vším nedá nic dělat? Nejlepší je na všechno se vykašlat a nechat to osudu nebo politikům. Třeba jsou v jádru dobří a ty miliardy, co mají poschovávané v bankách po celém světě, šetří pro náš lid až bude nejhůř a ani svatý Václav nám už nebude moci pomoct. Také vnímáte tu kravinu, co jsem teď napsala? Někdy je víra fakt úplně blbá.
Tak si tak ležím a hlavu mám plnou pochmurných myšlenek, když mi najednou hlavou blesknul nápad. Hele Mili, proč bys lezla ke kováříčkům, když se můžeš zeptat toho nejvyššího kováře? Začala jsem se soustřeďovat na myšlenku setkání s Bohem, a když už jsem přestala věřit i na něj, najednou jsem se vznášela nad svou vlastní postelí. Pode mnou nikdo a nade mnou strop. Pak všechno zmizelo a já se rozletěla obrovskou rychlostí někam nahoru. Najednou mé tělo samo začalo brzdit, já se lekla a spadla na nějaký měkký obláček. Skončila jsem v kotrmelcích a když jsem se konečně postavila na nohy, stála přede mnou zlatá brána otevřená dokořán. U ní seděl bělovousý a bělovlasý kmet a unuděně zíval.
„Jejda mane, Mili, kde se tu bereš? Ty přece jsi ještě živá,“ slovil mě kmet.
„Že vy jste svatý Petr? Tak to jsem tu dobře. Ráda bych mluvila s Bohem,“ prohlásila jsem a vyčkávavě koukala svatému Petrovi do očí.
Svatý Petr se smál, až se za bříško popadal.
„Slyšel jsem, že jsi tak trochu cvok, ale tohle jsem ani já nečekal. No což. Náš pán má slabost pro takové, tak běž děvenko dál a třeba se dozvíš to, co potřebuješ.“
Prošla jsem bránou a ocitla jsem se v ráji. Ale byl to divný ráj. Byl nádherný, ale pustý. Žádné hodné dušičky, které by se proháněly po nebeské klenbě a baštíly v rajské zahradě. Uprostřed toho všeho seděl stařec. Otočil se na mě a jeho oči mnou projely jako laser. Tak, a teď ví všechno, co si myslím a vyhodí mě odsud hodně rychle.
„Nevyhodím, ale pomoct ti, holka, nemůžu,“ odpověděl Bůh.
„Proč ne?“ zeptala jsem se a naštvalo mě, že se mu nechce pomoct.
„Teda, holka jedna drzá,“ naštval se Bůh. „Už jsem vám pomáhal tolikrát, že se to spočítat nedá. Co pomoc, to hvězda na nebi, a teď mluv, ženská.“
„No a co ti udělá, když přidáš ještě jednu poslední hvězdičku a pomůžeš nám naposledy? Nakonec, sám jsi nás stvořil, tak se tak trochu starej,“ odpověděla jsem drze, ale co už jsem mohla ztratit.
Nevěřícně na mě koukal a pak se začal smát.
„Teda, na tobě jsem se, holka, vyřádil, když jsem tě nechal narodit. Drzá jsi jako opice, krásy jsi moc nepobrala, ale odvahy jsem ti dal opravdu hodně. Tak tedy dobře. Ještě jednou pomůžu, ale musíš proto něco udělat,“ zasmál se na mě.
„Cokoliv, můj pane,“ oplatila jsem mu úsměv a těšila se na obrodu naší modré planety.
„Tak, tady máš kouzelnou lucernu a když najdeš na světě jediného politika, který bude ochoten dát celý svůj majetek na záchranu celého lidstva, pomůžu. Můžeš mu dokonce říct, že tě posílám já. A teď už běž, jsem docela unavený z toho svého božství. Jdu si za svatým Petrem zahrát prší,“ vstal z trůnu a velebným krokem odkráčel.
Se mnou se najednou všechno zatočilo a já se ocitla i s kouzelnou lucernou v USA. Málem jsem si uchodila nohy, ale nejenže mi nic nedali, častěji mě vyhodili a jednou mě dokonce zavřeli do blázince, že prý jsem docela nebezpečná sobě i svému okolí.
Po měsících cest a proseb jsem dorazila domů do Česka a říkala si, to by v tom byl čert, abych tady někoho neukecala.
Vzala jsem to od Fialy, přes Stanjuru, Jurečku a další týpky. Mluvila jsem, až mě huba bolela, a když mi došla slova, došel mi i zbytek humoru, protože než jsem domluvila tak mi Jurečka sebral kouzelnou lucernu. Prý se mu bude hodit do jeho rezidence, a už neřekl kde ji má.
V tu chvíli se zahřmělo, v místnosti se zakouřilo, zasmrděla síra a kadidlo. Ruku v ruce tam stál Bůh i Lucifer, první z padlých andělů.
„Vidíš, Bože, co jsem ti říkal? Nejenže nenašla, ještě ji tady ten zmetek okradl. Tak měj konečně rozum a přiznej, že to, co jsi stvořil, je spíše záležitost pro mě a ne pro tebe. Tak mi je konečně dej a já to tady srovnám jedna radost,“ měl z toho psinu Lucifer.
Bůh se na mě smutně koukl a řekl:
„Má pravdu, já jsem vás udělal fakt blbě a proto předávám vládu nad celou modrou planetou padlému andělu Luciferovi,“ tak se staň, řekl Bůh a zmizel.
Tak jsme tam všichni stáli s otevřenou hubou a Fiala se schovával za moje záda. Vystrčila jsem ho před sebe přímo Luciferovi k nohám.
„Prosím, toho si vezmi prvního,“ prohlásila jsem.
Lucifer se zasmál a řekl:
„Co bych s ním dělal, holka bláznivá. Já mám něco úplně jiného v plánu. Teď pořádně zírej,“ zasmál se a nafoukl tváře.
Vítr se prohnal místností a všechno zmizelo. Když se mlha rozptýlila, nebyl na světě žádný politik. Ne, že by si je vzal Lucifer do pekla, ještě by mu tam ti syčáci zkorumpovali všechny čerty.
„Pomsta je sladká, Bože. Máš je všechny tam u sebe. Tam nic nepotřebují, ani peníze, ani jídlo a tak je nech počítat ty svoje obláčky až do skonání světa. To bude bezva trest. Tohle jsi stvořil, tak se starej.“
O ostatní se prý bude starat sám a slovu dostál. Jakmile někdo zlobil, objevil se a dal mu rovnou po hubě, postrašil nebem a byl klid. Žijeme si v klidu dál, jak se na obyčejné lidi sluší a patří. Máme svoje hříchy, ale víme, že za určitou hranici nemůžeme, jinak budeme počítat obláčky s Fialou, Stanjurou a ostatníma syčákama z politického spektra a ruku na srdce, kdo by je chtěl mít za společníky. Já tedy raději budu stolovat se samotným Luciferem. Ten se aspoň zachoval jako člověk.

Autor: Milena Doušková