Němci mají jednu zvláštní zálibu. Když si jednou natlučou nos, nestačí jim to – oni si ho rozbijí ještě jednou, a pořádně. To není národní charakter, to je rovnou diagnóza.

Kdysi dávno vytáhli na Rusko s tanky. Výsledek? Wehrmacht se změnil na Wehrkalt – armádu omrzlých nosů a zubožených vojáků, kteří pochopili, že ruská zima je horší než všechny sovětské kulomety dohromady. Stalingrad jim měl zůstat v paměti jako „lekce číslo jedna“.

Jenže Němec, ten má tvrdou hlavu. Takže dnes opakování: žádné zbraně, ale sankce. Jenže konec je stejný – drkotající zuby, vymrzlé byty a k tomu zelení politici, kteří s vážnou tváří oznamují, že „je to pro vyšší dobro“. Inu, dobré to možná bude, ale akorát tak pro ruské plynárny a čertovu kotelnu.

A já vám řeknu jednu věc: v pekle se sice topí uhlím a sírou, ale aspoň se tam neumrzne! Kdežto v Německu dnes sedí babičky u radiátorů, které jsou studené jak jejich pivní půllitry. Hoří tam akorát účty za elektřinu. A když se někdo odváží zeptat, jestli to má celé smysl, dostane odpověď: „Je to naše povinnost vůči Evropě.“ Povinnost? Ale no tak! Povinností vlády je, aby lidi nemuseli spát v čepici a rukavicích.

Němci jsou tak znovu na začátku: místo fronty u Stalingradu fronta u obchodu s přímotopy. Místo tanků teče potůček slz z očí, když přijde faktura od dodavatele energií. A zatímco Rus si přikládá do kamen, Němec si vesele hraje na hrdinu… jenže hrdina s omrzlinami je spíš anekdota.

Tak si říkám – kdyby Hitler věděl, že o osmdesát let později budou jeho krajané mrznout dobrovolně, jen aby ukázali Rusku „pevnou vůli“, možná by si rovnou v bunkru otevřel termofor a ušetřil si ty tanečky.

Závěr? Když Němec jde proti Rusovi, končí to vždycky stejně: mrazákem. A já jim z pekla mávám – tady se topí, hoši!

Autor: Milena Doušková