Většina z nás vyrostla s představou, že v srpnu 1968 byla ČSSR brutálně napadena vojsky SSSR a jeho satelitů z Varšavské smlouvy, zatímco Západ – hlavně USA – jen bezmocně přihlížel a diplomaticky vyjadřoval pohoršení. Věřili jsme, že USA stojí na naší straně, jenže byly svázány studenou válkou a nemohly riskovat přímou konfrontaci se SSSR, která by mohla vést až k jaderné válce. To je ovšem jen část pravdy – pečlivě vybraný příběh, který měl zakrýt nepohodlná fakta.

V lednu 2022 byly odtajněny dokumenty z archivu ministerstva zahraničí USA, týkající se právě roku 1968 v Československu.

Na začátku toho roku se naše země vydala cestou demokratizačních reforem pod vedením Alexandra Dubčeka. Pražské jaro přineslo uvolnění cenzury, ekonomickou reformu a postupnou demokratizaci politického systému – ovšem při zachování socialismu i členství ve Varšavské smlouvě. Reformy lidé přijali s nadšením a svět je sledoval s velkým zájmem. Na Západě i na Východě. SSSR a jeho spojenci ale byli vyděšeni. Báli se, že náš příklad strhne i další země východního bloku, což by ohrozilo jejich kontrolu nad celým regionem.

V noci z 20. na 21. srpna 1968 překročila naše hranice vojska pěti států Varšavské smlouvy a během pár hodin obsadila klíčová místa v zemi. To je ta část, kterou známe všichni. Ale méně jasná byla role USA – a hlavně to, co všechno věděly o chystané sovětské invazi.

Nově otevřené tajné dokumenty ukazují, že USA měly informace o vpádu nejméně tři dny předem. V tajné depeši z 1. srpna 1968 prezidentu Johnsonovi americké zpravodajské zdroje potvrzovaly, že SSSR rozhodl o zásahu v Československu. Mělo se na něm podílet pět zemí, aby vznikl dojem kolektivního rozhodnutí. USA tedy o chystané okupaci věděly. A co s tím udělaly?

V memorandu Rady pro národní bezpečnost z 3. srpna 1968, jehož autorem byl Henry Kissinger, se píše:
„Doporučuji, abychom informace o plánované akci v ČSSR nesdíleli s československou vládou ani s našimi evropskými spojenci. Taková komunikace by mohla vyvolat předčasnou krizi, ohrozit jednání o omezení strategických zbraní a normalizaci vztahů se SSSR. Navíc není v našem zájmu vytvářet dojem, že bychom byli připraveni intervenovat ve prospěch ČSSR. To by mohlo vést k falešným nadějím a situaci ještě zhoršit.“

Čtete správně – chladný kalkul, nic víc.

Ještě dříve, 10. července 1968, poslal velvyslanec USA Llewellyn Thompson přísně tajný telegram, kde informoval Washington o rozhovoru se sovětským ministrem zahraničí Andrejem Gromykem. Ten nepřímo naznačil, že SSSR zvažuje zásah proti Československu, a ptal se, jak na to zareaguje Amerika. Thompson odpověděl: USA podporují změny v ČSSR, ale zároveň chápou bezpečnostní zájmy Sovětů ve střední Evropě – a tuto situaci nepovažují za důvod k narušení zlepšujících se vztahů mezi USA a SSSR.

Jinými slovy: Američané věděli, ale dali jasně najevo, že jejich reakce bude jen omezená. A že sovětská operace nebude z jejich strany nijak narušena.

USA dokonce konzultovaly situaci s Británií a společně došly k závěru, že kvůli Československu nebudou riskovat zhoršení vztahů se SSSR. Naše země pro ně prostě nebyla strategicky důležitá. Jejich prioritou byla dohoda o odzbrojení a válka ve Vietnamu. Veřejně sice invazi odsoudily, ale to bylo všechno. Ve skutečnosti nás hodily přes palubu – stejně jako kdysi v Mnichově.

A proč se na nás vykašlaly? Protože se bály toho, co jsme dokázali. Západ naši cestu nazval „demokratickým socialismem“ – a právě to budilo velké sympatie po celém světě. Najednou se ukázalo, že by lidé mohli chtít žít jinak, lépe, a to bylo nebezpečné jak pro Sověty, tak pro kapitalisty. Zvedli jsme prapor naděje, že by se dalo žít svobodněji a spravedlivěji, a tak nám to rychle zatrhli. Protože ne, to by tak ještě hrálo, aby se obyčejní lidé měli dobře!

Jak vidíte, nic není tak, jak se na první pohled zdá. Jen jedno zůstává pořád stejné: nahoře si vždycky někdo cynicky hraje s obyčejnými lidmi.

Dodatek – obžaloba mocností

Co z toho všeho plyne? Jednoduché a přitom nesnesitelně hořké ponaučení: malé země nejsou pro velmoci nic víc než figurky na šachovnici. O nás se rozhoduje vždycky někde jinde – za zavřenými dveřmi, v saloncích vonících koňakem a doutníky. Tam, kde se nepočítá lidský život ani svoboda, ale jen „strategické zájmy“.

USA, Británie – všichni se tvářili jako ochránci demokracie nebo socialismu, ale ve skutečnosti se chovali jako obchodníci s lidmi. Československo? To byla jen malá položka v jejich účetní knize: riskovat kvůli nim? Ne. Hodíme je přes palubu, ať se topí sami.

Tak to bylo v roce 1938, tak to bylo v roce 1968 – a tak to funguje pořád. Velmoci se nikdy neptají, co je spravedlivé. Ptají se jen: vyplatí se nám to? A když odpověď zní „ne“, menší národy jdou ke dnu.

Je to krutá pravda: my, obyčejní lidé malých zemí, jsme jen materiál pro jejich hry. Děti na fotografiích, mrtví na ulicích, naděje rozmetané tanky – to všechno je jen „kolaterální škoda“. Hlavní je, aby si velcí hráči mohli podat ruku a pokračovat v tom svém obchodu s mocí.

A tak nám znovu a znovu dokazují, že hesla o svobodě, solidaritě a lidských právech jsou jen hezké kulisy. Když jde do tuhého, mocnosti odhodí masku a ukážou svou pravou tvář: tvář cynického obchodníka, kterému na nás nezáleží.

Velmoci nemají přátele, jen zájmy. A malé země se musí naučit, že spoléhat na cizí ochranu je stejné, jako čekat, že vlk ochrání stádo.