Jaroslav Cerman: „Já potřebuji, aby Česko bylo jadernou velmocí. Aby mělo atomovky. Stačí dvě jaderné hlavice. Mám pro ně i jména – Přemysl a Otakar. Víte, co bych s nimi dělal? Tu první bych hodil na Bratislavu, bez zaváhání, jen co by vyjela z pásu. Hned by tam letěla. Je mi jedno jak. Náklaďákem, katapultem. Letí přímo tam. Pak bych chvíli počkal a tu druhou bych tam hodil taky. Jenom proto, aby si Slováci nemysleli, že je to nějaký omyl nebo že je nám to líto. Prostě si říkáte: ‚Járo, nech toho, jsou to naši bratři.‘ Já vám nevěřím. Nikdo je nemá rád.“
Tak tohle bylo vystoupení… Bože, já ani nevím, jak to nazvat. TO si říká komik? A lidé se tomu smáli? Udělalo se mi zle. A dokonce mi to vehnalo slzy do očí. Ne nad tím dobytkem. Nad lidmi, co se tomu smáli.
Smích jako souhlas. Smích jako potvrzení, že je to v pořádku. Že je vtipné fantazírovat o genocidě. Stačí pár potlesků, pár lidí, co se smějí, a z rádoby humoru se stává normalizovaná nenávist. A kde končí tahle nenávist? Jak dlouhá je cesta od smíchu k první ráně? K prvnímu kamenování? K první vraždě?
Kdysi se lidé smáli, když karikatury Židů v novinách ukazovaly, jak jsou všichni chamtiví a zákeřní. Smáli se, když politici říkali, že Romové mají geneticky nižší IQ. Smáli se, když někdo prohlásil, že Ukrajinci by měli „držet hubu a být vděční“.
A pak, najednou, smích přestane. Protože už není čemu se smát. Už nejsou na pódiu. Už nejsou vtipy. Už jsou jen rozbité domy, popravy a masové hroby.
Nenávist nezačíná plynovými komorami. Nenávist nezačíná popravčí četou. Nenávist začíná smíchem.