Před dvaceti lety moje sestra uvěřila slibům a nechala se očkovat proti chřipce. Skončilo to špatně. Tak špatně, že měla sakra kliku, že to přežila. Tehdy jsem pochopila něco, co už mě nikdy neopustí – že to, co nám mocní servírují jako „dobro“, většinou smrdí na sto honů.

Možná bych tehdy podlehla taky. Možná bych si taky nechala píchnout tu slavnou ochranu, kdybych neměla ten příběh přímo před očima. Jenže viděla jsem to na vlastní rodině. A to mi stačilo.

Ne, nejsem nezranitelná. Sama jsem jednou skončila v nemocnici na kapačkách s těžkou chřipkou. Nebylo to nic příjemného. Ale přesto bych si nikdy, NIKDY, nenechala píchnout vakcínu, kterou do nás tlačí „pro naše dobro“. Protože to, co chtějí pro nás, není nikdy pro nás.

Všimli jste si někdy, že kdykoliv nám něco vnucují „zdarma“ nebo „pro naše zdraví“, vždycky je za tím nějaký velký kšeft? Všimli jste si, jak ti nahoře rozhodují, co je pro nás správné, ale sami si žijí podle jiných pravidel? Když přišla pandemie, politici si najednou zařizovali výjimky, zatímco my jsme stáli ve frontách na testy. Pán si rozhodne, kmán poslouchá. A kdo neposlechne? Ten je terčem výsměchu, nálepek, nátlaku.

Tady nechci soudit ty, co podlehli. Vím, že tlak byl obrovský. Lidi byli strašeni, manipulováni, zahnání do kouta. Když vám dokola někdo říká, že to musíte udělat, protože jinak umřete, vaše rodina umře, společnost se rozpadne – no, kdo by to ustál? O to víc ale obdivuju ty, co se nenechali. Co si zachovali zdravý rozum a nedali si vnutit cizí rozhodnutí.

Protože kdykoliv se někdo snaží řídit vaše tělo, váš život, vaši svobodu, měl by se vám okamžitě rozhoukat alarm. A pokud se rozhodnete říct „ne“, jste to vy, kdo drží otěže svého života. A to se počítá.