V naší malé vesničce se každý týden řeší něco zásadního, ale když došlo na debatu o nejlepší pálenici v kraji, napětí by se dalo krájet nožem na špek. U výčepu seděl místní štamgast Jura, s mastnou patkou na hlavě a pohledem, který už viděl dno nejedné lahve. Vedle něj se usadil Milan, přespolní, co se přistěhoval kvůli lásce – teda, spíš kvůli její pekárně.

„Jura, ty tvoje slivovice chutná, jak kdyby ju destilovali z kozích bobků,“ prohodil Milan a usrkl pivo.

„Ty mi nevykládej nic, švestky sbíráš zespod kompostu,“ odsekl Jura, jehož ego, stejně jako jeho sud, nebylo k proražení.

Pár místních se začalo pochechtávat, ale já jsem věděla, že tohle může skončit jedině průšvihem. Když Jura trochu naklonil hlavu, aby se napil, Milan mu do piva zlehka hodil nakládaný okurek. Jura ho okamžitě zahlédl, povytáhl obočí a sáhl si pro kapesní nožík, který měl na opasku.

„Kdo to tam hodil?!“ zahřměl a podíval se na mě, protože jsem stála nejblíž.

„Já ne! Ale viděla jsem, jak ti Milan šteloval pálenici s čističem na okna!“ vyhrkla jsem, protože sranda musela pokračovat.

Milan na to nevydržel reagovat jinak než dalším výpadem: „Aspoň já mám pálenku průhlednou, ne jak tvoje – že vypadá jak čaj z ponožek!“

A to bylo. Jura vyskočil od stolu tak prudce, že židle odletěla dozadu, a Milan se postavil, jako by čekal na gong v boxerském zápase. Místní štamgasti se rozestoupili kolem jako diváci na gladiátorském zápase, a hospodský Pepa si povzdechl, že mu zas zničí půl hospody.

První pěst šla od Jury, ale Milan se skrčil a Jura se místo něj trefil do výčepního pultu. Ozvalo se hlasité třísk! a Pepa už tahal kasičku, aby odhadl škody. Milan se na oplátku pokusil o jakýsi kung-fu kop, ale přehnal to s výskokem a skončil v sudu s okurkami.

„No to je komedie!“ ozval se děda Franta z rohu, srkal si kafe a do toho si utíral slzy smíchu.

Jura se však nechtěl nechat zastavit, chytil Milana za ucho a vytáhl ho z okurkového sudu. „Tak co, páleničáři, chceš se omluvit?“ zasyčel.

Milan se otřepal, postavil se zpříma a řekl: „Jen přes mou mrtvolu!“ Načež se Jura ohnal sudem s pivem, což ale neodhadl, a sud mu vyklouzl, rozbil se o zem a začal hospodu zaplavovat pěnivým potokem.

Nakonec zasáhl Pepa. Popadl smeták, zamával s ním jako rozzuřená kuchařka a zařval: „A dost! Ven oba! Nebo vám ten sud strčím na záda a pošlu vás válet ke švestkám!“

Milan i Jura se chvíli měřili pohledem, ale nakonec, pokryti pivní pěnou a okurkovou vodou, vyšli poslušně ven. Vesnice se teď přela o to, jestli větší škodu napáchal Jura sudem, nebo Milan svou existencí.

A Pepa? Ten druhý den přibil na dveře ceduli: „Debaty o pálenici zakázány. Kdo to poruší, dostane sudem.“