Starý Krylův rozhovor nabývá na autentičnosti a síle a já doufám, že jeho jméno pořád něco znamená a že budete číst a pochopíte jeho smutek a obrovské zklamání. Jeho názory jsou i moje a já v koutku duše doufám, že takových je nás hodně a že spolu budeme šířit jeho slova.

Karel Kryl

Ze sametové revoluce
zbyl v pravo mozek v levo ruce
lid slaví nové svaté
z miliónů líných kmánů
dva milióny partyzánů
v matičce stověžaté
poslanci pijí pivo z holby
neb pomohla jim vyhrát volby
neposlankyně Marta
a kamarila levobočků
připíjí z hradu na Patočku
Timur a jeho parta
Má nové dresy
hradní garda
a pro Šemíka Eduarda
nastalo dolce vita
a do cinkání plných džbánů
zní z velkých širých lánů
půjčená identita
ve všeobecné servilitě
sní nevináři o korytě
a okusují pero
jiní už hrabou
věrni strace
vědouce vzhledem na lustrace
že pod lustrem je šero.
Nechceš být malý, černý vzadu
věz, na ministra bez úřadu
lze dotáhnou to hbitě
jen třeba vědět že je hlavní ztajit
že imperativ mravní umírá na úbytě

Je to třetí návrat sem do této země která mi vlastně patří a nepatří. Tentokrát to bylo hrozně krásný, protože jsem zpíval ne v Praze a ne v centrech, ale objevil jsem se v malých obcích, vlastně ve vesnicích, nebo malinkých městečkách a v Podtatří a Tatrách a potkal se tam s lidmi kteří byli bezprostřední, blízcí, příjemní, víceméně nezkažení přílišným přebytkem těch kulturních statků kterými je dneska Praha přelidněna a přeplavena.

Viděl jsem spoustu krásných, slušných lidí kteří ještě nevědí jak vlastně s tím letitým problémem, s tím Augiášovým chlévem pohnout a přece se o to snaží. Znal jsem hodně lidí kteří jsou zklamaní vývojem, že se jich to vlastně netýká a děje se to v centrech. Snaží se s tím pohnout tam v těch svých podmínkách.

Tento zájezd byl bližší na dotek, nebyly to haly. Nebyly to jásající davy, byla to společnost lidí kteří se rozhodli přijít na něco bez potíží s kontaktem, protože Češi, Slováci, Moraváci, Poláci, Rumuni, Maďaři, Hotentoti, Křováci byli tam prostě člověci. Byli tam občané se starostmi a ptali co je dneska v novinách, co poslouchají trošku v lese z toho mají obavy jestli to zvládnou a jestli je na ně pamatováno a mě vlastně došlo, že v tomto světě a v této situaci svobodného žurnalismu, kde žurnalismus přerost v žurnaj. Tu špatnou odrůdu revolerového žurnalismu. Že zprávy které mnohdy docházejí, interview které jsou tištěna, jsou mnohdy zkreslena a neautorizována. Že lidé hledají senzace jako ve špatných plátcích, v jiných zemích, že schází odpovědnost žurnalistická. Bohužel vzdor tomu co se tiskne se s tím musí počítat. Bude docházet ke zkreslením výroků, k vyňatým úryvkům z textu. Bohužel ještě není vytvořena instituce která by tomu zabránila alespoň co se týká právní stránky.

Žijeme v moci křiku a málo informací. Křiklavě vyhlášených předsevzetích, plánů a skutek utek. Je tam moc málo práce s člověkem. Vysvětlení co to demokracie vlastně je, na čem se zakládá. Na co člověk právo má a na co nemá. Mě se lidé ptali na tak jasné věci které dávno znám, že jsem netušil, že může být neinformovanost tak hluboká, zklamání a rezignace tak velká. Týkalo se to jen našich nových poslanců dosazených do našeho parlamentu kteří se ani nezeptali za koho tam vlastně jsou. Bylo mi z toho špatně. Je to otázky na těch 100% kterými se volí. Jak to vysvětlit? Já vím, že to není pohodlné v této chvíli o tom mluvit, ale je třeba o tom mluvit protože lidé se na to ptají. Mladí lidé chtějí vědět, jestli to je ta demokracie.

Hrozně bych si přál aby se nad sebou novináři, žurnalisté, televizní komentátoři zamysleli nad tím co dělají. Aby měli trochu více odpovědnosti vůči tomu co občanům prezentují, protože to už není lid který spolkne všechno. Jsou to občané se kterými musíme jednat, se kterými vlastně budujeme a stavíme právě to mínění ve které tak strašně doufáme v příštích volbách.

Hodně lidí utíká dneska do soukromí, do svých vlastních emigraci, do izolace. Lidé mají šanci se domluvit a dohodnout a přesto jsme dovolili dvěma politikům rozmlátit naši republiku a raději zapomněli co jsou Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko. Že je to jeden útvar. Nikoho nezajímá, že obyčejní pláčou nad tím, co si páni zase vymysleli. Ano 80 % chtělo společnou republiku a 10% se rozhodlo pro rozdělení a 10% to bylo jedno. Tak co s tím, znova do ulic? Není nikoho kdo by šel. Každý má svůj domeček, byteček, tam se zavře a říká si, ono to nějak dopadne.