Svatý Petr sedí na obláčku u nebeské brány a čeká na Pána Boha, aby si rozdali svoji partičku karet. Čeká pět minut, dvacet minut, hodinu a jak je svatý, tak už mu rudnou oči vztekem a huba se po kroutí po tabáku od Boha a v ruce se třepou na karty. Kolem si to poletuje malinký andílek a zívá nudou na celé kolo.

„A hele prcku, ty se fakt nudíš. Tak zaběhni za Bohem, že tady čekám jako blbec a on dobře ví, že bránu opustit nejde, i když tady není ani noha,“ zavolal na andílka Svatý Petr.

Andílek se otočil a povídá:

„Hele Svatý Petře, já vím, že se má stáří ctít a poslouchat, ale za Bohem nejdu. Je pořádně naštvanej, sedí na bouřkovém mraku a kouká na zemi a něco si brble pod vousy. Zavolej si třeba archanděla Gabriela a ať si vezme brnění, aby nějakou neslíznul,“ zamával křidélky a chystal se zmizet.

„A kde je Gabriel?“ volá na andílka.

„Šermuje na obláčku na desíti hodinách,“ mrskl sebou andílek a byl fuč.

Vybodnu se na něj, ještě mě propíchne a kdo bude hlídat nebeskou bránu, brblal si pod fousky,a najednou ho osvítil sám Bůh. Zasmál se radostně, mocně zadul a čekal a jestli se to podaří.

Sním či bdím, nebo ještě hůř jsem mrtvá a probudila jsem se po smrti ve světě zvaný prolhanost, protože pitomostí a lží jsem vyslechla za poslední dobu víc než dost a dost.

„Tak se vzbuď Mili,“ třepal se mnou tenhle bláznivý svatý a já chtě nechtě musela otevřít oči.

„Ježíšku na křížku, ahojky Svatý Petře. To jsem už mrtvá a ty nevíš kam mne strčit, že jo,“ s očekáváním jsem oslovila ctihodného kmenta.

„Ale houby mrtvá. Ty jsi právě živá až moc. Bůh se mnou nemluví, je naštvanej a já se ho bojím. Tak jsem si tě přitáhl, abys ty horký kaštany za mne vytahala ty.“

„No, tak to je bomba. Tak já si pálit pálit prsty, abys ty měl tabáček a kartičky, že mám pravdu?“

„No jasně. Víš co to je, tady čučet celá staletí a ještě se nudit? Zkus si to sama a pak budeš zpívat jinou písničku. Mili, co ti udělá. Běž se zeptat co se děje, proč za mnou nejde, než se zblázním a skončím v nějakém pozemském šaškecu, protože blázni do nebe nepatří, protože jsou prý nebezpeční jak v nebi, tak na zemi a prý i v pekle.“

„I ty Petře? Čekala bych to od lidí, ale od svatých takové předsudky? A to ti mám pomáhat, když jsem prý cvok? Asi jsem, protože já za Bohem skočím. Taky mne zajímá proč je naštvanej,“ a mazala jsem za bránu navštívit svého Stvořitele.

„Ahoj Bože, pozdravila jsem slušně a nic.

Tak jsem si bez vyzvání sedla na obláček a koukala na něj v očekávání výbuchu. Tak to jsem se spletla. Bylo ticho jako v hrobě a Stvořitel na mne hodil psí kukuč a potom otázku.

„Ahoj Mili. Tak co jak se máš?“

Na odpověď nečekal, protože to byla jen zdvořilostní otázka. Kdo to totiž ví líp než on, sám vševědoucí.

„Poslední dobou jsem se zaměřil na tu vaši sněmovnu a poprvé v životě mám pocit, že jsem blbec. Tak když jste měli minulou vládu, tak tahle nadávala, že se jí na nic neptají a dělají si co chtějí. Tak mě to nedalo a pustil jsem si to pozlátku a fakt. Kašlali na opozici a dělali si co chtěli a ještě z nich měli srandu. Kdyby tam nebyla Janička, tak si z nich dělali srandu dodnes. Mili, ale že se mi ta mrcha nepovedla. Asi jsem spal když se ta můra narodila. Možná to bylo dobře, protože tu vaši vládu sundala raz dva, ještě se zabezpečila do konce života a soud ji dal jen podmínku místo basy, i když vám zneužila armádu, špióny a ještě přefikla ženatého premiéra, aby měla na stará kolena oporu. Pokec s Bohem

„Kašli na to Stvořiteli. Zase by tam přišla jiná opozice a hulákali by opět všichni. Už jsi to zvoral, když jsi nás vytvořil k obrazu svému, tak se pěkně koukej na to svoje dílo,“ rejpla jsem do něj.

Stvořitel zaslzel a mě ho bylo docela líto.

„Víš co? Vykašli se na nás a běž za Svatým Petrem na karty a fajfku tabáku. Nám stejně nepomůžeš a tak co bys tu seděl a fňukal nad tím svým nepovedeným výrobkem. My se jednou vymlátíme sami a bude pokoj. tak se mějte a pošli mě dolů dospat,“ houkla jsem se zíváním na svého Stvořila a pomalu se rozplynula zpět do snu.